Jdi na obsah Jdi na menu
 


Týden v Irsku

Naše cesta do Irska byla opět od samého začátku poměrně nákladnou, protože v současné době (léto 2011) toho do Dublinu z Prahy moc nelétá. Jediný přímý let jsme našli s národním irským dopravcem Aer Lingus, Raynnair bohužel, stejně tak jako CSA, své lety do Dublinu zrušil. Takže nedostatek konkurence zapříčinil to, že jedna z nedávné minulosti levných destinací, stala dost drahou.
Cena letenky se navíc ani náhodou neprojevila v kvalitě služeb, platí se za zavazadlo, za jídlo a pití a co mě dostalo asi nejvíce v airbusu A320 nebyl jediný výklopný displej a letadlo vůbec nemělo business třidu! To jsem snad ještě neviděl. Samotný let byl okořeněn tím, že chvíli před přistáním dal pilot najednou plný plyn, takže jsme se zase vznesli do výše a po chvíli hlásil, že si uděláme okružní kolečko kolem Dublinu kvůli ptákům, kteří si poletovali nad ranvejí.
Nezodpovědní troubové :-)
Z letiště jsme se do centra města vydali letištním autobusem s vtipným označením 747, přičemž se jedná o doubledecker (v Dublinu normální typ autobusu pro MHD), takže hned první jízda městem nám z horní paluby autobusu přišla jako sightseeing. Hotel se nachází v samém centru města, takže jsme se vydali na procházku po nejbližším okolí. Cílem bylo samozřejmě najít nějaký podnik na večeři. To se nám na druhý pokus povedlo a ve velmi příjemném pubu jsme měli výbornou večeři s Guinnessem (já) a ciderem (Martí). Po krátké procházce kolem reky Liffey, která protéká centrem města, jsme šli na hotel.

Druhý den v Dublinu jsme se nejdříve navštívili areál Trinity college, nejprestižnější irské univerzity, jež zabírá obrovský pozemek v samém srdci města. Opravdu pěkný komplex, z něhož dějiny doslova dýchají a tvoří vysloveně "město ve měste". Bohužel jsme se nedostali do knihovny, která obsahuje více než 4,5mil knih (byli jsme tam před otvíračkou).
Pokračovali jsme tedy do muzejní čtvrti, která je kousek od areálu školy a zde jsme navštívili Národní galerii, obsahující obrazy malířů, jejichž jména byly povědomá i mne :-) A stále nechápeme, co je na těch piccasových podivných obrazech tak úchvatného. Následně jsme si prošli O´Connel street, jednu z hlavních tepen města a příčnou pěší zónu Henry Street, takové zdejší Příkopy.
I pár obchodu jsme navštívili, ale ani nabídka, ani ceny nás k žádnému nákupu nepřesvědčili. Dalším cílem, který opravdu stál za to, byl lihovar Old Jameson Destillery. Už vstupní hala je plná původního vybavení, v rohu bar s vyskládanými Jamesony.. Takže já jsem hned vyzkoušel nějaký koktejlek, Martí potom horkou čokoládu s Jamesonem. Oboje moc dobrý :-) Samozřejmě jsme si prošli také okruh po továrně s průvodcem, který byl až překvapivě krátký, nějaká půlhodinka, ani nudit jsme se nestihli začít. Nejzajímavější část přišla na konci, kdy jsme dostali možnost ochutnat Jamesona buď samotného nebo namíchaného s džusem. Následně jsme pokračovali na další alkoholovou zajímavost, do pivovaru Guinness, který stále funguje, ale podstatnou část má vyhrazenou také jako muzeum. Tady to bylo mnohem masovější než v lihovaru (turisté jsou sem sváženi autobusem). Centrum pro turisty je asi sedmipatrová budova, každé patro je věnováno nějaké oblasti, která se piva týká (opět samozřejmě výroba, dále třeba reklamní business spojený s pivem atd.). Upřímně, kolem jednoho piva až moc informací. Ale tak my dva zrovna moc pivaři nejsme :) V nejvyšším patře je potom vyhlídková restaurace, kde opět dávají oproti vstupence pivo zdarma.
Takže mraky lidí, hezký výhled na město :-) Tím pádem jsme měli v pozdním odpoledni už docela dost alkoholu :-) Večer jsme se ještě šli podívat do čtvrti Temple, pojmenované po Temple bar, jednom z nejznámějších dublinským barů, který je pěkný zvenku i uvnitř. Tady jsme si dali opravdu drahý cider, probojovali jsme se davy lidí a chvíli poslouchali jsme nějakého místního zpěváka. Večeři jsme si dali v moc pěkném pubu, kousek od hotelu, kde jsou hosté opět celý večer pravděpodobně každý den obšťastňování irskou hudbou a irskými tanci.

Třetí den jsme se na půl desátou vypravili do Trinity college, kde jsme stále neviděli doporučovanou knihovnu a slavnou Books of Kells (o které jsme kupodivu nikdy předtím neslyšeli :) ). Jedná se snad o nejnavštěvovanější dublinskou atrakci, takže fronty tam jsou ještě před otevíračkou a ještě se tam pořád cpou organizované skupiny. Po vystání fronty jsme se dostali do výstavní síně, věnované právě Books of Kells, asi 1200 let staré knihy.
Následovala prohlídka obrovského sálu knihovny doslova napěchovaného knihami od podlahy po strop. Druhým cílem, který nám z předchozího dne chyběl, byl dublinský hrad. Ten nás poněkud zklamal, jedná se o takové podivné uspořádání ani ne moc hezkých budov. Na Pražský hrad to opravdu ani zdaleka nemá. Takže jsme pouze prošli hlavním nádražím, na prohlídku jsme vůbec nešli.
Protože se blížilo poledne, museli jsme vyklidit hotel a vypravili jsme se do půjčovny Hertz, kde jsme měli zabookované auto na zbytek cesty. V půjčovně to bylo tragické. Fronta na tři čtvrtě hodiny (nepochopil jsem, že si takové davy  lidí půjčují auto zrovna v úterý v poledne) a hlavně naprostý nedostatek aut, který se týkal i lidí, kteří měli auto zabookované.
Takže když jsme se konečně dostali na řadu, bylo nám oznámeno, že naše auto teď není k dispozici, bude někdy v průběhu odpoledne. Načež se pán šel podívat, co tam vlastně teďka mají, co by nám tak mohl půjčit. Nejdříve přišel s tím, že golfa, ale nakonec jsme dostali "stylovku" audi A1, proti které jsem nic nenamítal :-) Maličké, náš kufr a příruční zavazadlo se do kufru auta nevešly, ale na druhou stranu opravdu netradiční auto.
Vyrazili jsme tedy směr Severní Irsko, Belfast. Tady jsme překvapivě v pohodě (neměli jsme tentokrát navigaci, vlastní jsem zapomněl a u Hertze došly), takže jsme za dvě hoďky prošli centrum, kde toho ani moc není, kromě krásné a obrovské budovy radnice. Potom jsme pokračovali na sever, do malé vísky Ballintoy, kde jsme měli další ubytování. Opravdu irský venkov. Kolem zelené kopce, všude pasoucí se ovce, kousek Atlantik, žádný internet, stěží mobilní signál… A nějakých 13 stupňů, z většiny komínů se kouřilo. Šli jsme se podívat do „přístavu“, ležící kousek dál od samotné obce. Přístav spočíval v betonovém molu a asi tak tří malých loděk. Nicméně pobřeží pěkné, písek či čedič, z vody vystupující skály.. Akorát na tu teplotu u moře není našinec zvyklý, těch 13 stupňů nám přišlo fakt divných. V hotelu jsme si pak večeři, já steak na guinnessu, ale přinesli mi v podstatě to samé jako v předchozích dvou případech. Pokaždé se to jídlo přitom jmenovalo jinak, vždycky však přinesli takový hovězí guláš (ale výborný).


Další den jsme se po vydatné full irish breakfast (párky, vejce, fazole, slanina, žampiony, toasty.. nechápu, že se může nějaký angličan dožít vyššího věku :-) ) vydali nejdříve do Ballycastle, odkud jezdí trajekty na blízké ostrovy (Rathlin islands). Trajekt však jel až za hodinu, takže jsme se na ostrovy vykašlali a pokračovali jsme dále, k lanovému mostu Carrick-a-Rede. Tady nás překvapilo opravdu nechutně drahé vstupné (7 liber). Most jsem si přitom představoval delší, odhadem měl tak 30 metrů, ale pravda je, že nad oceánem a útesy je poměrně vysoko a pohledy, které se ze skály, na kterou most vede, jsou opravdu pěkné. Pokračovali jsme po pobřežní silnici (Caseway), skýtající úchvatné výhledny, až k jedné z nejznámějších atrakcí celého Irska – Giant´s causeway, což je uskupení několik desítek tisíc většinou šestihranných čedičových sloupů, které jsou neuvěřitelně pravidelné a vskutku to nevypadá jako něco, na co nesáhla lidská ruka. Pobřeží přitom bičuje velmi silný vítr, který občas člověka trochu vyvede z rovnováhy.. Všechno dohromady to potom tvoří tu pravou atmosféru drsné země. Jediné, co trochu kazí dojem z této úchvatné přírodní podívané, jsou davy turistů, které sem z nedalekého turistického centra vozí autobus.
Kousek od Giant´s Causeway se nachází Bushmill Old Destillery, jedna z nejstarších palíren whisky na světě. Tady jsme ovšem navštívili pouze giftshop, vzhledem k tomu, že už jsme byli u Jamesonů, prohlídka nám přišla dost zbytečná. Následoval dlouhý přesun ze severu na severozápad. Počasí bylo toho dne vtipné, cestou pršelo asi tak třicetkrát a některé „přeháňky“ stály za to. Cestou jsme si ještě udělali malou zajížďku do rybářského města Kilybegs, kam jsme dojeli za slušného deště.. Takže jsme jenom na chvilku prošli přístav plný větších i menších rybářských lodí a pokračovali jsme do Ballymore, kde jsme měli další ubytování.


Čtvrtý den jsme před sebou měli další poměrně velký kus cesty (nakonec to bylo asi 340km) směrem na jih. První zastávka byla v městě Newport, pěkné, menší město, jehož centrum je uspořádané trochu netypicky do obdélníku. Dalším cílem bylo Kylemore abbey (z nepochopitelných důvodů vůbec nebylo v našem Marco Polo průvodci), skutečně úžasná, překvapivě ne příliš stará stavba (pouze asi 20 0 let) zasazená mezí menší jezero a mohutnou horu. Kromě opatství, kde je turistům přístupné dolní podlaží, je v areálu mauzoleum, kostel a krásná viktoriánská zahrada, která kromě okrasné funkce sloužila (a stále slouží) jako „továrna“ ovoce a zeleniny. Škoda jenom toho množství turistů, i přes velmi špatné počasí jich tu bylo opravdu mnoho. Po této zastávce jsme pokračovali na západní pobřeží, přes kamenitou (kameny zde mají barvu do fialova, skutečně zajímavé a označení „měsíční krajina“ není daleko od pravdy) a archeologickými zajímavostmi plnou, pustou krajinu až ke slavným Moherským útesům. Jak jsme se k útesům blížili, počasí se stále zhoršovalo, kromě mrholení se přidala mlha, takže se stalo to, čeho jsem se cestou bál stále víc – u útesy byly schované v hnusné, nepropustné mlze. Zaplatili jsme tedy 12 eur za to, abychom viděli totální ***** :) ) Chvílemi se v mlze udělala drobná mezera, takže jsme alespoň mohli vytušit obrovskou výšku útesů a sluchový zážitek byl také, příboj jednoznačně slyšet byl. Vždycky to holt nevyjde. Potom jsme už jenom dojeli do dalšího hotelu v městě Limerick. Mimochodem jsme zatím měli úžasné štěstí, že bez navigace a mapy příslušných měst jsme hotel tak nějak náhodou našli každý hotel neuvěřitelně snadno.


Po krátké ranní procházce po Limericku (kde je mimochodem u řeky moc pěkný hrad) jsme vyrazili dále na jihozápad do národního parku Killarney a po chvíli poskakování v koloně a mírného bloudění jsme našli doporučovaný Mucross house, údajně nejhezčí panské sídlo v Irsku. Tady jsme byli trochu zklamáni, dům je sice zasazen do opravdu krásného okolí, obrovský park s jezerem, kousek se tyčí vysoké zelené hory, ale dům samotný nám nijak úchvatný nepřišel. Počasí bylo tentokrát mimořádně vtipné, několikrát pršelo a zároveň svítilo slunce. Dále jsme pokračovali úžasnou malou silničkou skrze národní park až na pobřežní silnici zvanou Ring of Kerry, která je téměř 200km dlouhá a vede kolem jednoho z mohutných poloostrovů na jihozápadě země, kterou jsme celou projeli. Silnice je opravdu pěkná, skýtá krásné výhledy na oceán i na irskou krajinu. Na jednom místě jsme dokonce narazili na městečko s pláží, kde se několik lidí koupalo (teplota přitom byla 17 stupňů a drobně pršelo, holt asi drsní místňáci) a pár nadšenců zde skákalo s poměrně vysokých útesů. Pak už jsme zamířili do druhého největšího města Irska, Corku, do dalšího hotelu. Tady jsme s místem na večeři uspěli neuvěřitelně rychle – přímo před hotelem byl jeden velmi zajímavý pub. Zevnitř se potom ukázal jako ještě hezčí, opravdu krásný nábytek, výzdoba, všude lahve odd whisky, úžasný bar.. Tady si nešlo dát nic jiného než něco standardního, takže já jsem měl irish stew, tentokrát zřejmě opravdu tradiční, takové, jak má vypadat, Martí potom shepperd´s pie, což je taková masová směs zapečená s brambory. Večeři, která se díky pomalé obsluze poměrně protáhla, jsem potom zakončil zajímavou „hot whisky“.


Dopoledne jsme opět věnovali prohlídce města, takže nějaká katedrála, hlavní třída, úžasné tržiště (proč něco takového není u nás?) a vyrazili jsme na několik posledních cílů našeho týdenního výletu. Prvním cílem bylo přístavní město Cobh, což je v podstatě přístav pro Cork, odkud vyplouvali zaoceánské lodě s irskými imigranty do Ameriky (v současné době tam kotví výletní lodě s pasažéry na prohlídku Corku), dále potom malé, historické městečko Youghal s městskými hradbami a úžasnou katedrálou ze 12. století, na které byla ta staletí opravdu vidět. Úplně posledním cílem byl potom doporučovaný hrad Cashel, který nás opět trochu zklamal, jednak byl z větší části pod lešením a potom jsme jej čekali v poněkud zachovalejším stavu, byl ve stavu asi tak jako Okoř, takže spíše už zřícenina, než zachovalý hrad. Potom už nějakých 120km směr dublinské letiště, kde jsme ještě měli jedno přespání. Ráno jsme vrátili naší krásnou audinku, se kterou jsme za pět dní ujeli 1700km, nasnídali se v pěkné, moderní hale dublinského letiště a za necelé tři hodinky jsme byli na Ruzyni.


Postřehy:
- Doubledeckery tvoří páteř dublinské MHD. V Dublinu jich jezdí hrozně moc, někdy jsem měl pocit, že více než aut. Na druhou stranu se není čemu divit, protože metro mají snad jednu linku a tramvají také minimum.
- V  Irsku se kromě angličtiny mluví také irštinou (který pripomíná takový mix holandštiny a arabštiny), nápisy jsou tedy dvojjazycné.
- Irské puby - úžasná záležitost, místní hudba, tance, výborný atmosféra...
- Irský venkov - to jsou všudypřítomné ovce, krávy, zelené kopce, u pobřeží naprosté minimum stromů…
- Irsko nemá zdaleka tak uzavřené obce jako to známe u nás, domy jsou kolem silnic rozeseté téměř všude.
- Počasí se dokáže hrozně rychle střídat (mraky se ženou neuvěřitelně rychle), nicméně celkově, podle očekávání, stojí pěkně za prd :-)
- Přišlo nám, že naprostá většina Irů je tetovaná a většina Irek potom tlustá..
- Rychlostní limity jsou překvapivě benevolentní, v podstatě na každé silnici mimo obec (přitom domy jsou kolem silnic rozesety téměř všude), i když je na ní sebevíc zatáček a hrbolů, je nevyšší povolená rychlost 100km/h. Někde se to jet opravdu nedá (i když jsem to zkoušel :)) )

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář