Cestovní blog Davida a Martí

Den pátý

Příjezd na ostrov byl plánován na půl jedenáctou, takže nás pro jistotu už v deset nahnali do divadla, abychom to hezky stihli. Pak jsme se vylodili (nebyl třeba ani pas, pouze zázračná lodní kartička SeaPass) a následoval nástup do busů, které se rozjeli do jednotlivých destinací podle toho, co si kdo koupil.

My jsme si koupili lákavě znějící výlet s názvem „To nejlepší z Jamajky“. Jestli to bylo opravdu to nejlepší, tak potěš koště. Průvodkyně byla ještě celkem v pohodě, akorát pořád říkala „Jaman“, což nám vysvětlila až později (něco jako ok, či cool). Po téměř dvouhodinové cestě busem, kdy jsme mimo jiné viděli školu Usaina Bolta (aktuálně nejrychlejší muž planety), přístav, kde přistál Kolumbus, jsme dojeli do hotelu na oběd. A tam začalo celodenní čekání na cokoliv. Nejdřív na jídlo, pak na odjezd, na řidiče, na průvodce, na dalšího průvodce a tak. Místo šnorchlování nás vzali kvůli počasí (velkým vlnám) na dvacetiminutový rychlonákup a pak již na slíbené vodopády. Tam nám neustále říkali, že se jedná o „wet trip“ a že máme jít pouze v plavkách a nic si s sebou nebrat. Pak to trochu přehodnotili, že teda foťáky si vzít můžem. Každopádně panoval poměrně zmatek. Šli jsme tedy v plavkách a s foťákem. I tak se na nás tvářili divně. Pak David vylezl vodopád vodou (což byla ta hlavní atrakce) a já po souši. Následně jsme vyrazili zpátky na loď. Díky koloně jsme měli dost zpoždění, ale průvodkyně nás ujistila, že když jsme na zakoupeném výletu, tak nám loď neodpluje. Kdybychom prý cestovali sami, tak by na nás nečekali.

Myslím, že poznat Jamajku během jednoho dne opravdu není možné, ale věřím, že název našeho výletu byl mylný a že Jamajka opravdu stojí za další návštěvu.

Po večeři jsme se účastnili další vědomostní soutěže, tentokrát s tématikou muzikálů a filmů. Zde jsme naše schopnosti poněkud přecenili, malinko jsme vybouchli. Na naši obhajobu je třeba podotknout, že ostatními týmy (většinou Amíků) byly složeny z šesti či osmi lidí. A otázky byly opravdu těžké a ukázky z muzikálů (podle nichž se měli poznat) byly pro nás dost neznámé. Jako nejhorší účastníci jsme dostali cenu útěchy :-)

Postřehy z lodi:

Už jsme pochopili, proč nám uklízejí dvakrát denně. Poprvé ustelou a pak zase rozestelou - tedy něco naprosto nezbytného (večer taky dělají moc pěkná zvířátka z ručníků :-) )

Postřehy z Jamajky:

• Celý ostrov je úžasně zelený.
• Typičtí Jamajčani vypadají opravdu tak, jak si typické Jamajčany každý představuje. Dredy, čapka a zhulený J Taky pořád nosí oblečení v jamajských barvách – jako z obchodů pro turisty. 
• Na Jamajce se jezdí vlevo a na předpisy se zrovna moc nedbá.
• Bydlí se tu opravdu všelijak. Na jedné straně luxusní vily různých celebrit nebo drogových dealerů (průvodkyně říkala, že se k nim chodí pro prášky bez receptu), na druhé straně něco, co připomíná slumy (různé železné boudy, případně malé rozestavěné domky). Fascinující jsou rozvody elektřiny, jsou poměrně nízko nad zemí a dráty jsou umístěny na klaccích, které by i Artík považoval za malé. Ale zase je jich spousta u sebe J
• Jamajčani jsou velmi praktičtí, například klasický kontejner či návěs kamionu dokážou přestavět v obchůdek i dům.
• Jamajčané se sice ve škole učí anglicky, ale mezi sebou prý mluví jinak, protože jsou líní vyslovovat zbytečně moc písmen, tak si všechno zkracují, ale pak jim nikdo nerozumí.

Citáty naší jamajské průvodkyně:

• In Jamaica, we don´t drink and drive, we smoke and fly.
• In Jamaica, we don´t have problems. We have only situations.

Zajímavosti z Kajmanských ostrovů:

• Ostrov je relativně malý, přibližně 30 x 4 km, počet obyvatel je zhruba 40 tisíc.
• Ostrov je zcela plochý a nemá žádnou řeku.
• K ostrovu občas připluje i 10 výletních lodí najednou, což může způsobit zvýšení počtu obyvatel o celou polovinu!
• Na Kajmanských ostrovech se neplatí daně. Vzhledem k tomu, jak je ostrov plochý, bývá drtivě zasažen hurikány. V roce 2004 byl ostrov těžce postižen hurikánem Ivan.
• Na ostrově je úžasná pláž – Seven mile beach , s krásným bílým pískem

Postřehy z Kajmanských ostrovů

• Bohatství ostrova je vidět na první pohled - domy, auta, stav silnic… Oproti Jamajce velká změna.

Den sedmý

Postřehy z Mexika:

• Cozumel je překvapivě velmi zelený (na to, jaké hrozné vedro tam takhle v lednu bylo).
• Tequilla, kterou kupujeme v Čechách, se tu prodává taky, jen o dost levněji. Ale zase je problém s dovozem do USA, takže jsme to s nakupováním nepřeháněli.

Mexický průvodce:

• When driving, do not drink any alkohol. When return, we can show you how to get drunk in 20 minutes in Mexiko! (maybe in 15)

Den osmý

• V jaké nadmořské výšce se pohybujeme?
• Voda v záchodě je sladká nebo slaná?
• Generuje si loď vlastní elektřinu?
• Co se stane, když sedím na záchodě a omylem spláchnu?
• Bydlí posádka na lodi? (následovala názorná ukázka toho, jak večer posádka nasedá do záchranných člunů a odjíždí se vyspat zpátky do Miami :-) )
• Jak poznám, která fotka je moje, když není označená? (jsou myšleny fotky pasažérů z plavby, které jsou vyvěšené na velikých nástěnkách)
• Kdy se podává půlnoční bufet?
• Které schody vedou nahoru a které dolu?

Údaje z informačního systému o plavbě v 15:30:

• Rychlost lodi: 15,7 uzlů
• Relativní vítr: 43mph
• Kurz: 072 stupňů
• Hloubka moře – 5830 stop

Den devátý

Když jsme se devátý den probudili, už jsme kotvili v miamském přístavu. Takže jsme dobalili poslední věci do příručních zavazadel a vyrazili s nimi na snídani (která byla mimochodem nějaká ochuzená, některé naše oblíbené pochutiny jsme už nenašli – asi nevyšly zásoby ). Pak už náš čekalo několik kontrol při opuštění lodi.

V přístavu nás podle našeho itineráře měl na půl desátou čekat odvoz. Bohužel došlo k nějakému nedorozumění a odvoz přijel až skoro o hodinu později. Nebyl by to takový problém, kdyby nebyla vážně zima a my jsme na sobě neměli jenom kraťasy a tričko. Takže jsme se museli na chodníku v přístavu hrabat v kufrech a hledat něco teplého. Když odvoz konečně dorazil, jeli jsme do letištní půjčovny aut, kde jsme měli objednané auto (to bylo zařízené ještě domova, stejně tak jako ubytovaní). Vystáli jsme si celkem slušnou frontu a pán nás poslal na parkoviště s tím, že se máme vybrat cokoliv z mid-size aut. Na parkovišti, v části mid-size stálo jediné auto, což nám výběr poněkud usnadnilo :-)  Zbyl na nás chevrolet HHR, auto velmi podobné známějšímu chrysleru PT cruiseru.

Konečně jsme tedy mohli vyrazit na naši první naplánovanou destinaci – Key West. Na předměstí Miami jsme se ještě stavili v jednom obrovském Wall Martu a dali jsme si oběd kde jinde než u McDonalds. Když jsme se konečně vymotali z Miami, už to bylo stále rovně J Key West je nejjižnější z „keys“ ostrovů, které se táhnou z Floridy směrem k jihozápadu. Ostrovy se nacházejí za sebou, takže je bylo možné spojit mosty.

Cesta je to velice zajímavá. Neustále se střídá pevnina s mosty, z nichž nejdelší měří 7 mil. Akorát nám to nějaké době začalo připadat pořád stejné. Po 160 mílích a o několik hodin později jsme konečně dorazili na Key West. Tady jsme našli tourist info, kde jsme dostali mapku. Auto jsme nechali nedaleko přístavu, prošli jsme si moc pěknou čtvrť s rodinnými domky mezi palmami a došli jsme do přístavu, kde je zakotvený torpédoborec z Druhé Světové. Vzhledem k tomu, že už bylo docela pozdě, dlouho jsme se tu nezdržovali a raději jsme vyrazili zpět.

Cesta zpátky probíhala až do Miami v pohodě. V Miami byl trochu problém najít dálnici směřující na Long Beach, k hotelu Ocean, kde jsme byli ubytováni první noc. Ale vzhledem k tomu, jak jsme šikovní, jsme to po chvíli našli J Ještě jsme zašli na malou pizzu a potom spát.

Celková ujetá vzdálenost na Liberty: 2035 nm (námořních mil)

Postřehy z USA

• Vzhledem k stále ještě přijatelnému kurzu dolaru je tady levno. Co jsem tak koukal ve WalMartu, většina věcí je buď podobně drahá jako u nás, nebo je levnější.
• Že všude visí americké vlajky (a to ne proto, že by byl nějaký svátek, prostě jen tak) asi ani nemusím psát.
• Někteří amíci mají takový přízvuk, že jim skoro nerozumím (třeba černoška u McDonalds byla fakt oříšek).
• Přehodnocuji postřeh z prvního dne ohledně McDonalds – na předměstí je na každém rohu. A taky tu je na každém rohu Big Burger, Pizza Hut a občas Wendy ´s a KFC.

Den desátý

Na desátý den jsme měli k velké radosti Martí naplánovaný výlet do Kennedy Space Center, nejslavnějšího vesmírného střediska na světě, sídla NASA. Vyrazili jsme něco před desátou. V podstatě celá cesta vedla po mezistátní dálnici Interstate 95, která oscilovala mezi 2 až 7 pruhy. Je to ale v podstatě pořád rovně, takže těch 200 mil bylo pěkně únavných. Snažil jsem se jet ne více než o 15mph rychleji, než byla aktuální maximálka (takže rozhodně slušněji než v Čechách :-D ).

Když jsme konečně dojeli na místo, museli jsme koupit vstupenku za 38 dolarů, která obsahovala okružní jízdu autobusem po středisku. Zpětně jsem ale rozhodně nelitoval (i Martí se to nakonec docela líbilo). Začali jsme tedy touto okružní jízdou. Nejdříve jsme stavěli u pozorovací věže, ze které je krásný výhled na startovací rampy (přičemž na jedné se zrovna připravoval ke startu raketoplán, u kterého je start naplánován na 12.2.), hlavní, obrovskou budovu pro montáž raket a na obrovskou cestu, po které se pohybuje crawler, gigantické pásové vozidlo, které převáží rakety a raketoplány k odpalovacím rampám. Další zastávka byla budova, ve které je uložena největší americká raketa Saturn V, která vynesla Američany k měsíci. Poslední zastávkou byla budova, kde se montují jednotlivé moduly pro mezinárodní vesmírnou stanici. Poté jsme se vrátili do hlavní turistické části, kde jsme ještě prošli několik expozic (raketoplán, expozici věnovanou automatickým sondám a v neposlední řadě poměrně realistický simulátor startu raketoplánu). Před odchodem jsme samozřejmě nemohli vynechat obrovský obchod se suvenýry, ve kterém se dalo sehnat opravdu hodně blbých či méně blbých suvenýrů (už chápu, z čeho je NASA financována :-D ). Martí byla zcela nadšena NASA pilníky na nehty. 

Pak už jsme se vypravili na dlouhou cestu zpět. Vzhledem k tomu, že jsme se v Space center nestihli najíst, opět jsme jedli ve fast foodu – tentokrát ve Wendy´s. A rozhodně nás nemusí mrzet, že to v Čechách nemáme. Připadalo mi to jako takový hnusnější (co se jídel týče) McDonalds. Do hotelu jsme dorazili něco po desáté.

Postřehy ze silnic a dálnic USA

• Jezdí se tu mnohem slušněji než u nás. Rychlost se sice mírně překračuje, ale žádné prasárny, jako jsou u nás běžné, jsem tu neviděl.
• Odhaduji, že tu nemají v pravidlech povinnost jezdit v pravém pruhu na dálnici. Každý si jede v tom pruhu, který se mu líbí J (tudíž se tu běžně podjíždí)
• U nás na dálnici jsou hodně 3 pruhy, v Německu 5 pruhů, V USA 7 pruhů J
• Kamiony tu zřejmě nemají rychlostní omezení jako v Evropě. Kamion jedoucí  70 či 80mph je celkem běžný.
• Vtipné jsou ty obří obytné trailery, které si za sebou táhnou osobní auto…
• Přímo u dálnic nejsou žádné pumpy ani občerstvení (alespoň na Interstate 95), vždy jsou někde u sjezdu.
• Litr ekvivalentu našeho naturalu 95 stojí 11 korun za litr!!!!!!!!!! (při kurzu 21 Kč/USD) Btw přepočet z gallon/USD na litr/Kč není zrovna jednoduchý J)
• Evropská auta tu jezdí minimálně. Ještě relativně Mercedes a BMW, občas Volkswagen, ale třeba francouzské auto jsem neviděl ani jedno. Za to toyoty tu zcela kralují.

 Den jedenáctý

Poslední den v USA jsme zahájili nedobrou snídaní, kterou servírují v hotelu Ocean (sice jsme zmlsaní snídaněmi z Liberty, ale opravdu tam nestojí za nic). Naposledy jsme zabalili, naložili věci do auta a vyrazili ještě do města. Nejdříve jsme jeli podél pobřeží, kde jsme se ještě prošli po pláži a vyfotili několik luxusních vil, potom jsme přejeli do centra mezi mrakodrapy. Martí byla nadšená, že se opět vyfotila u Citibank a ještě nadšenější byla, že s námi bankomat v Miami komunikoval v češtině. Pak jsme obdivovali budovu Bank of America (která má zhruba 80 pater).

Vzhledem k tomu, že jsme si před dvěma dny půjčili auto v půl dvanácté, rozhodli jej vrátit do půl druhé. Naivně jsme se totiž domnívali, že nám naúčtují pouze dvě hodiny navíc a ne celý den. S mírnými problémy jsme tedy dojeli do půjčovny (přejel jsem totiž správný sjezd, což na obrovské mnohoproudé dálnici, která se neustále větví, není problém), abychom zde zjistili, že stejně zaplatíme celý den navíc. No v těch všech nákladech se to už ztratí :-/ U půjčovny jsme nasedli na autobus, který odsud zdarma jezdí na letiště.

Na letišti jsme měli poměrně dost času, takže to nebyla žádná honička. Nakonec ale ty 4 hodiny celkem utekly. Tentokrát se kontrola neobešla bez zouvání, na druhou stranu jsem v batohu pronesl zapomenutý opalovací krém, aniž by to kdokoliv komentoval. A to jsem čekal, že mě minimálně obklíčí zásahovka, když už mě rovnou nezastřelí. Odletěli jsme jenom s minimálním zpožděním.

Opět jsem si dokázal, že i přes únavu v letadle opravdu neusnu, takže jsem dopisoval deník, připravoval se na prezentaci do školy nebo jsem si četl. Martí na tom nebyla o moc lépe, ale přeci jen usnula alespoň na chvíli. V Paříži jsme se k terminálu, odkud odlétala linka ČSA tentokrát dostali pěšky, což byla asi tak dvacetiminutová procházka. Let do Prahy potom bylo proti předchozímu letu chvilička.

V Praze nás poněkud překvapili celníci, kteří zastavovali všechny pasažéry. Když jsme řekli, že přilétáme z USA, hned jsme si získali jejich pozornost. Museli jsme nechat projet kufry rentgenem. Několik flašek, co jsme si přivezli je ani moc nezaujalo, jiné to bylo s mým foťákem. Ten jsem musel vyndat a celník se ptal, zda mu mohu dokázat, že není koupený v USA. Naštěstí jsem v něm měl několik  málo snímků ještě z Prahy. Jinak nevím, jak bych mu to dokazoval. Každopádně byla tato kontrola poměrně nepříjemná a po vstoupení do Schengenu bych takovou buzeraci při letu z Francie rozhodně nečekal. Pak už jsme jen nasedli na letištní taxi a dorazili domů, kde nás velmi radostně vítal Artík :-)