Kuba, první část
První seznamování...
Na třetí den jsme si půjčili auto, konkrétně peugeota 206 (moc výběr není, mám pocit, že peugeoty se půjčují téměř výhradně) a vypravili jsme se navštívit dvě města, která se nacházejí relativně blízko Varadera, konkrétně Matanzas a Cardénas. Nyní se samozřejmě musím zmínit o zážitcích řidiče :-) Co se týká ježdění mimo město, je to bez nejmenších problémů. Silnice jsou sice ve špatném stavu, ale rozhodně ne nějak výrazněji horší než u nás po zimě. Provoz mezi městy je minimální a dokonce sem z Varadera vede směrem na Havanu dálnice (pravda, některé parametry má trochu jiné než klasické evropské dálnice, nějaký ten koňský povoz není výjimkou). Ve městech to je výrazně horší. Provoz aut je sice pořád relativně malý, nicméně se všude pohybují cyklisti, koňské povozy, chodci a je jim docela jedno, jestli jdou uprostřed, vlevo nebo vpravo. Jediné, co je ve městech opravdu snadné, je zaparkovat. Kde nejsou auta, se parkuje docela dobře :-)
Na zpáteční cestě jsme si projeli Varadero a konstatovali jsme, že tam opravdu nic moc zajímavého není. Takové město pro turisty – restaurace, bary...
Cestování autem, aneb 1000km po Kubě
Pátý den (čtvrtý jsme opět trávili v hotelovém komplexu) jsme si opět půjčili auto (zcela nového peugeota 206+), tentokrát na tři dny a vypravili jsme se na východ, do města Santa Clara. Santa Clara se nachází od Varadera už o něco dál, nějakých 200km, takže cesta zabrala docela dost času (nějaké 3 hodiny) i přes to, že zhruba polovina vzdálenosti se jela po dálnici. O dálnici se musím zmínit, protože to je pro našince (Evropana) zážitek. 
Tato dálnice spojuje Havanu a město Santiago de Cuba, ležící od Havany asi 950km. Dálnice tedy protíná většinu ostrova. Na první pohled vypadá docela dobře – je tříproudová. Povrch není nic moc, ale ne nějak dramaticky horší než některé úseky D1. Co je ale fascinující, je pohyb koňských povozů, náklaďáků, které z dálnice odbočují do polí (samozřejmě do druhého směru, žádná svodidla zde nejsou) a lidí, stojících v jednom z pruhů, kteří zde buď stopují, nebo nabízejí nějaké zemědělské produkty. Asi nejvíce mě dostala železniční trať, která najednou dálnici křižuje. To, že dálnice nemá mimoúrovňové křížení, ale klasické křižovatky, je asi zbytečné zmiňovat. Nicméně i přes tyto všechny zádrhele jsem většinou jel nějakých 130km/h. Provoz je zde totiž opravdu minimální.
Když jsme konečně dojeli do Santa Clary, najednou jsme se ocitli u asi největší zajímavosti města – pomníku slavného Che Guevary, který je v tomto městě pochován a má zde muzeum.
Pomník a hlavně prostranství kolem je poměrně velkolepé. Následně jsme zamířili do centra města, kde nás mile překvapilo velmi pěkné náměstí s klasicistními domy. Nakoukli jsme do místní knihovny, kde byla prezentována nějaká výstava a hned se nás ujal sympatický a velmi dobře anglicky mluvící Kubánec, který nás po knihovně provedl. Potom jsme se ještě chvíli courali po městě a potom se vypravili domů (ve všech průvodcích a také zaměstnanci z půjčovny nás varovali, že po tmě je řízení na Kubě vzhledem ke zvířatům a neosvětleným cyklistům poměrně nebezpečné, takže jsme neměli příliš času).
Cestou zpět jsme se trochu ztratili, projeli hroznou průtrží, která měla za důsledek obrovské, mnohacentimetrové louže v jednom městě, kterým jsme projížděli (docela jsem se bál, že peugeota utopím), ale nakonec jsme šťastně dorazili zpět do hotelu.
Šestý den jsme se vypravili na druhou stranu, na západ. Naším cílem bylo městečko Soroa, kde se nachází velká zahrada s orchidejemi a vodopád. Bohužel, z Varadera jsme museli projíždět Havanou, čehož jsem se docela bál. Dojeli jsme tedy do Havany a po chvíli bloudění jsme najeli na nějakou dálnici. Po chvíli na nás z vedle jedoucího auta začali pokřikovat, kam jedeme, že nám poradí. Tak jsme udělali tu chybu, že jsme zastavili a nechali si poradit. Vystoupil celkem sympatický, mladý Kubánec a říkal, že nás navede na správnou dálnici. Vlezl si k nám (to jsem si ještě naivně myslel, že nám skutečně chce poradit za nějaký drobný peníz) a navigoval nás nějakými periferními částmi Havany. Jel s námi opravdu dlouho, konverzovali jsme, pohoda. Když jsme ale dojeli na dálnici, o které tvrdil, že vede do cíle, přišla chvíle placení. A řekl si skutečně o hodně peněz, bohužel, naše přirozená neasertivita se opět projevila a ty peníze jsme mu dali. A potom jsme se ztratili. Nevím, jestli nás navedl špatně, ale motali jsme se kolem Havany skutečně dlouho – tady se totiž na nějaké značení opravdu nehraje. Vesnicím chybí značky „název obce“, takže zjistit, kde se nacházíte, je opravdu těžké. Nakonec jsme, po pěti hodinách jízdy, dojeli do Soroy.
Tady jsme prošli zahradu, která nám zdaleka nepřišla tak fascinující, jak ji popisoval průvodce, a viděli jsme vodopád. 
Abych nepůsobil tolik negativně, tak krajina kolem Soroy je skutečně pěkná, je zde mnoho relativně malých, zakulacených, zarostlých, strmých kopců a vegetace je tady tolik, že se v podstatě jedná o džungli. Nicméně jsme se tady kvůli dlouhé cestě zpět nemohli dlouho zdržovat. Cestou zpátky jsme se rozhodli projet přímo centrem Havany, žádné snahy o objíždění, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože jsme město bez problémů projeli a hnedka jsme našli správnou silnici zpátky domů.
Druhou část tohoto vyprávění naleznete zde.
