Jdi na obsah Jdi na menu
 


Plavba východním Středomořím na lodi Costa Serena

Naše cesta do Benátek, počáteční i cílová destinace plavby po Středomoří, byla poněkud komplikovaná, protože obsahovala přestup v Dusseldorfu, kam jsme z Prahy letěli kanadským strojem ... (to je poprvé, co jsme letěli něčím jiným než airbusem nebo boeingem). Docela malé, sympatické letadlo asi pro 70 lidí, člověk má skoro pocit, že letí soukromým tryskáčem :-) Po přistání v Benátkách jsme se vypravili místním MHDčkem (lodní bus) z letiště do centra Benátek, na náměstí St. Marco, z kterého jsme to měli kousek do hotelu. Cesta trvala skoro stejně dlouho, jako ten jeden let, protože loď celé Benátky obeplouvala a stavila v několika zastávkách (asi jako když člověk jede ze Zahraďáku do Dejvic dvacet šestkou). Do hotelu, umístěného opravdu v srdci města, jsme dorazili zcela zpocení a vyčerpaní. Po krátkém odpočinku jsme se vydali projít sObrazeki město.  K hlavní promenádě kolem moře (Riga degli Schivani) jsme se dostali zrovna v čas, kdy z přístavu vyplouvaly lodě na podobné výlety, který nás teprve čekal, takže jsme pozorovali kolosy, jak proplouvají kolem historických budov Benátek. Potom jsme skrze město, takovými spíše neturistickými, mnohdy celkem ošklivými čtvrtěmi, došli ke slavnému mostu Ponte di Rialto, kde jsme povečeřeli vcelku dobré lasagne (ovšem porce trochu neodpovídající našemu hladu :)) ), potom jsme šli spát.

Druhý den jsme se po snídani opět vypravili do města. Chtěli jsme se projít okolo Canal Grande, nicméně jsme zjistili, že to moc nejde, protože chodníky přímo kolem této hlavní vodní třídy Benátek vedou jenom občas. Takže jsme se tak různě motali městem, občas jsme došli do slepé uličky, občas jsme šli poměrně zapáchajícími místy – Benátky nejsou jenom turistickým rájem, myslím si, že bydlet v městě bez zeleně, silnic a volného prostoru nemůže být žádný med. Před polednem jsme se vrátili do hotelu, zabalili jsme se a vyrazili lodním MHDčkem do přístavu. Po MHD nás čekal ještě jeden zajímavý dopravní prostředek, který byl vtipně nazván „people mover“ – jde vlastně o automatickou lanovku, ovšem jezdící po rovině, po kolejích. Ten nás dopravil přímo k terminálům výletních lodí. Tady jsme si odbavili kufry a během zhruba hodiny a půl, dvou hodin jsme se dostali na loď, Costa Serena.

Costa Serena

Pochopitelně jsme se neObrazekubránili neustálému srovnávání s naší předchozí zkušeností, s lodí společnosti Roayl Carribean, Liberty of the Seas. A srovnání rozhodně nebylo ve prospěch Costy. V materiálech bylo psáno, že je interiér lodi zdoben s italskou elegancí. Ihned po vstupu jsme však museli konstatovat, že je to spíše přeplácané. Všude na stěnách jsou výjevy v Egyptském stylu (takové ty klasické postavy z profilu), větší prostory jsou zdobeny mimořádně nevkusnými zavěšenými postavami a dalších nevkusných částí je možné najít celá řada. Nicméně kajuta byla, kromě dvou opravdu příšerných obrazů, zařízena hezky a prakticky, vcelku srovnatelná s kajutou na Liberty. Po základním průzkumu lodi jsme šli z horní paluby sledovat vyplutí a průjezd Benátkami, což bylo vážně moc hezké. Zklamání přišlo s večeří. Jídlo samotné bylo dobré, ale obsluha byla mimořádně zmatená (například víno nám přinesli až po třetím urgování) a seděli jsme u společného stolu se dvěma dalšími, mnohem staršími, páry (další věc ve prospěch Liberty, kde jsme u stolu seděli sami, a obsluha byla od začátku plavby do konce perfektní).  Další výtka směřuje k bazénům, které sice jsou na lodi tři, ale dosahují velikosti bazénů, které se na zahradě nechává postavit v dnešní době každý druhý. Což není zrovna dostačující pro zhruba tři tisíce lidí. Večer jsme se účastnili kulturního programu v divadle, saxofonové/pěvecké představení.
Druhý den na Costě jsme měli pouze krátkou, tříhodinovou zastávku v italském městě Bari. Nakonec se ale ukázalo, že tento krátký čas relativně stačí, protože historické centrum města je skutečně velmi malé. Takže jsme obešli několik kostelů, katedrálu a dostali jsme se k hradu, který je jednou z dominant města. Bohužel jsme zjistili, že jsem si omylem
  vzal s sebou špatnou peněženku, takže jsme byli jaksi bez prostředků a dovnitř jsme se nemohli podívat (stejně tak jako si koupit zmrzku, což mi bylo poměrně vyčítáno :)) ). Vypluli jsme už krátce po poledni. Odpoledne jsme trávili opalováním a pitím koktejlů (ty bohužel nejsou v ceně, ale vychytali jsme alespoň happy hour :-) ). Po večeři, kterou jsme po předchozí zkušenosti zvolili raději formou bufetu, jsme se účastnili večerní akrobatické show dvou maďarských borců, která byla vážně působivá.

Třetí den byla zastávka v řeckém městečku Katakolon, na západní části Peloponéského poloostrova. Samotné městečko sice bylo pěkné, ale nic moc toho nenabízelo, což jsme naštěstí vyčetli i z materiálů, které jsme průběžně dostávali (každý večer dostanou pasažéři lodní noviny, kde je kompletní program pro následující den). Koupili jsme si tedy organizovaný zájezd do Olympie, místa, kde vznikly (starořeObrazekcké) Olympijské hry. Že na zájezdu nebudeme sami bylo celkem jasné, nicméně když jsem po zakotvení viděl tu flotilu autobusů, která pro nás byla připravena... Sice ne všechny měly stejný cíl, myslím, že většina ano. Takže v cílové destinaci bylo poněkud plno. Starověkou Olympii bych charakterizoval jako spíše méně dochovanou památku. Většinou zbývají, tak, jako u mnohých jiných památek, pouze sloupy, občas s náznakem nějaké klenby nebo s kusem zdi. Nicméně atmosféra místa, kde se pokaždé zapaluje Olympijský oheň, aby následně putoval do všech koutů světa, svoje kouzlo rozhodně má. Nejzajímavější je patrně stadion s přírodními ochozy, kde se prováděli hlavní atletické disciplíny. Po návratu jsme si v rychlosti prošli městečko Katakolon a následně jsme se nalodili.

Odpoledne pak bylo opět v duchu opalování, pak jsme navštívili špičkovými přístroji oplývající lodní fitko, a v podvečer jsme se účastnili captain´s coctail party (formální oblečení nutností, takže opět, jako na Liberty, jsem s sebou musel mít oblek), tedy setkání s kapitánem, který ovšem pouze pronesl několik zdvořilostních frází v pár jazycích a to bylo celé. Společenského oblečení jsme ještě využili na večeři, která rovněž byla ve formálním duchu.

Turecko

Přes noc jsme se přesunuli z řeckého území do Turecka a zastávka pro další den byla druhé největší turecké město  - Izmir. Na Izmir bylo relativně dost času, nějakých 7 hodin. Stejně tak, jako v předešlých zastávkách, jsme byli na lodi vybaveni mapou města a další jsme si vyzvedli u východu z přístavu, takže nedostatkem materiálů jsme rozhodně netrpěli. Museli jsme ale vyřešit, jak se budeme po městě pohybovat, protože přeci jen, vzdálenosti pro chůzi byli vzhledem k časovému omezení docela dlouhé. To jsme vyřešili koupí lístku do klasického turistického „hop on, hop off“ autobusu, který jezdí v pravidelných intervalech a turisté mohou v libovolné stanici vystoupit a nastoupit do některého z dalších. Dojeli jsme tedy do zastávky Agora, kde se nachází zbytky osídlení ze starověku. Následně jsme se chvíli prošli po čtvrti Agora, která se ale ukázala jako chudinské, špinavé místo, kde všude pobíhá mnoho zanedbaných psů a koček. Raději jsme tedy zamířili opět více do centra a dostali jsme se do ulic (pouze pro pěší), které spíše připomínají trh. Opravdu zde nebylo po stranách jediné místo, kde by nebylo vystaveno nějaké zboží. Fascinující ale je, co všechno jsou obchodníci schopni nabízet (kdo byl v Turecko nebo jiné zemi s podobnou mentalitou, asi netřeba popisovat) – od oblečení, přes nejrůznější nádobí, nástroje, rybářské a potápěčské potřeby až po Obrazekdrobnou elektroniku - v podstatě všechno drobnější zboží, které si člověk může představit. Nejvtipnější jsou potom obchodníci, kteří někde na chodníku rozloží pár naprosto nesouvisejících krámů, jako třeba papírové kapesníčky, hřebeny, zrcátka, plyšové hračky, baterky a vyřvávají do ruchu ulice svou nabídku.

Následně jsme si prohlídli několik dominant města, věž s hodinami na jednom náměstí, několik mešit a také jsme zašli do pár obchodů. A jako vždy jsme si nic nekoupili. Pak jsme chtěli popojet turistickým busem pár stanic směrem k přístavu, nicméně řidič se rozhodl, že nikde stavět nebude, tak nás dovezl až k lodi. Vzhledem k dostatku času jsme se tedy ještě bloumali přilehlou čtvrtí, dali si ledové latté u Starbucks a prohlídli jsme si hezké nádraží.

Večerní program na lodi spočíval v kouzelnickém představení, které celkem ušlo, ale většina triků šla docela jednoduše prokouknout.

 Pátý den jsme měli na programu Istanbul, do kterého jsme dopluli celkem brzy, asi v sedm ráno. Takže jsme byli docela překvapeni, když jsme ráno odhrnuli závěsy a místo pohledu na volné moře jsme koukali na město. Po snídani jsme se vypravili ven, ale tentokrát jsme nedostali žádnou mapu města, ani na celnici nebyly žádné materiály. Naštěstí jsme opět hned narazili na turistický autobus (dvakrát dražší než v Izmiru), opět stejný systém „hop on, hop off“, kde nás vybavili přehledovou mapkou (podle které se ovšem opravdu chodit nedalo, něco jako se snažit s Euroatlasem pohybovat po centru města). Před dalším vyprávěním je třeba zmínit počasí, které bylo na Istanbul v tuto roční dobu dost neuvěřitelné. V podstatě celý den bylo pod mrakem a teplota se pohybovala jen něco přes 20 stupňů. Busem, klasický vyhlídkový double decker s plachtou místo střechy, jsme dojeli k hlavním atrakcím města, k Hagia Sofia a Modré mešitě, které leží kousek od sebe. Cesta trvala tak třičtvrtě hodiny, protože město dost objížděla, takže i mně, natožpak Martí, bylo nahoře docela zima. A to jsem se pořád připravoval na to, jak tam budu trpět ve čtyřiceti stupních :)) Po vystoupení se však obloha na chvíli protrhla, takže jsme se přeci jen trochu ohřáli.Obrazek

Jak Hagia Sofia, tak Modrá mešita jsou impozantní stavby, ale hezčí mi přišla Modrá mešita, do které jsme se vypravili. Před ní probíhal klasický rituál, kdy si místní u kohoutků, koukajících ze zdi, myli nohy a připravovali se tak na vstup. My jsme si vystáli krátkou frontu, sundali boty (Martí s sebou měla tričko přes ramena, takže u vchodu ani nedostala jinak povinný šátek) a dostali se dovnitř. Prostor je zde opravdu obrovský, srovnatelný s těmi největšími kostely, co jsem viděl (na Sv. Petra v Římě ale přeci jen nemá). Následně jsme se vypravili na nábřeží, po kterém jsme šli pěkně dlouho. Plánování trasy s tou naší velmi provizorní mapou bylo trochu obtížné. Nakonec jsme se dostali do rušnější čtvrti, k jednomu ze tří mostů, klenoucích se přes Golden Bay a pokračovali jsme do centra, opět přes ulice plné obchůdků a obchodníků s v podstatě čímkoliv. Tady jsme si vybrali jeden z četných fast foodů a dali si, co jiného, než všudypřítomný kebab. Martí kuřecí, já jehněčí a zabalený v  rolkách. Nebyl špatný, ale na druhou stranu mě nějak extra neokouzlil. Potom už jsme se pomalu vypravili směrem k lodi, přičemž jsme cestou viděli ještě několik dalších mešit a zajímavých staveb.

Zbytek plavby

Šestý den byl bez zastávky, na moři. Přesouvali jsme se z Istanbulu do Dubrovníku, což je nějakých 900 námořních mil. Tento den příliš nestojí za popis, věnovali jsme se čtení, opalování (jasno ovšem celý den nebylo), jídlu a pití :)) Ba ne, dokonce do posilky jsme zašli.

Sedmý den plavby byla zastávka v Dubrovníku, kam jsme přijeli až k poledni. Narozdíl od předchozích zastávek, zdejší, historický přístav opravdu není stavěn na to, aby se do něj vešla třícetmetrová loď. Ta tedy kotvila pěkně daleko od přístavu a pasažéři přestupovali na místní malé lodě a dokonce byli pro tyto účely spuštěny velké záchranné čluny z Costy. DubrovnObrazekíkem jsme byli opravdu nadšeni. Sice jsem od známých slyšel, že to je pěkné město, ale opravdu nás uchvátilo. Historické centrum (bez aut) je uzavřeno ve zcela dochovalých městských hradbách, kterému dominuje hlavní třída, z které jde na obě strany množství malinkých uliček. Trochu horší to bylo v tom ohledu, že se do tohoto relativně malého centra nahrnulo nějaké necelé tři tisíce lidí z Costy, takže tam trochu nebylo k hnutí. Přecpané centrum jsme tedy opustili a vypravili jsme se na pevnost, tyčící se nad mořem, které je ale mimo městské hradby. Tady bylo naopak naprosto prázdno, takže jsme na nahoře zcela sami (až po chvíli přišla nějaká dvojice, tak nás aspoň vyfotlili) kochali překrásným výhledem. Pak jsme se ještě vrátili do centra, prohlédli si přístav a pomalu jsme se vrátili jedním z pendlujících záchranných člunů zpět na loď. Tady jsme si vychutnali poslední servírovanou večeři, láhev dobrého vínka a šli jsme si zabalit, protože kufry musely být připravené do jedné hodiny ranní před kajutou, pasažéři si sami berou pouze příruční zavazadla.

Poslední den (resp. dopoledne) na lodi jsme si museli přivstat, protože kajuta musela být vyklizena do osmé hodiny. Vylodění bylo detailně naplánováno, pasažéři byly rozděleni do několika skupin a každá loď opouštěla v jiný čas. My jsme byli na řadě až na půl dvanáctou, takže jsme měli spoustu času na snídani (která ovšem byla poněkud náročná, najít místo, vzhledem k tomu, že pasažéři už neměli k dispozici kajuty, byl opravdu oříšek) a na to pozorovat cestu do benátského přístavu. Samotné vylodění proběhlo opravdu jako po másle, kufry jsme našli během chvilky, takže zhruba ve dvanáct už jsme byli venku. Do odletu ale zbývalo šest hodin, proto jsme si uložili kufry do úschovny a vydali se ještě si projít Benátky. Tentokrát jsme zůstali mimo hlavní turistické trasy a šli jsme do trochu odlehlé, více "domorodé" čtvrti. Chození včak nebyl kvůli horku a také mimořádné vlhkosti (což je v Benátkách celkem pochopitelné) žádný med, takže jsme nakonec zapadli do nějaké restaurace. Tady se mi povedlo udělat asi nejhorší objednávku jídla, co pomaObrazektuju. Dal jsem si rybí polévku. Italská rybí polévka je ale trochu něco jiného než na co jsem zvyklý od nás, což jsem si jaksi neuvědomil. Takže kromě obrovských kusů ryby na mě koukal množství malinkých a mimořádně ošklivých chobotniček a také škeble. No nakonec jsem se s tím popral a snědl to, až na několik nejošklivějších chobotnic, všechno. Druhým chodem jsem to ale nevylepšil, protože jsem si dal játra (nějak jsme to z menu prostě nedočetl až do konce), což je jedna z hodně mála věcí, která mi opravdu nechutná. Martí si dala lasagne a byla spokojená :-)

Pak už jsme se, tentokrát autobusem, vypravili na letiště. Zpáteční let jsme měli přes Frankfurt, který mi pokaždé přijde naprosto fascinující. Sledovat dvě paralerní dráhy, na kterých neustále něco přistává (a zhruba každé třetí letadlo je 747) je fakt něco. Let z Frankfurtu byl už jen okořeněn o to, že nás kapitán pravidelně informoval o stavu finále MS ve fotbale. Tak jsme si pořád říkali, jestli občas odtrhne od telky oči a mrkne se taky před sebe :))

Costa Serena, údaje, zajímavosti:

  • délka: 290m
  • šířka: 36m
  • hmotnost: 114 000 tun
  • pasažéři: 3700
  • posádka: 1100
  • cestovní rychlost: 21-22 uzlů

Maximální rychlost: 24,5 uzlů, ale při maximálce je to prý podobné, jako jet autem na trojku 120km/h :) Motor trpí a hrozně to vibruje.

  • Personál je najímán na 6, 9 či 12 měsíční smlouvy. Během této doby mají minimální volno a směny bývají zhruba jedenáctihodinové. Na druhou stranu mí personál k dispozici vlastní zázemí, třeba posilku, jacuzzi, knihovnu, které není sdílené s pasažéry.
  • Na lodi se recykluje až 90% odpadu. Například biologický odpad z jídla je slisován, odvodněn a následně spálen, přičemž teplo je využito při vaření v kuchyni.
  • Lidský biologický odpad je částečně (po úpravách spočívajících v nasazení různých bakterií) využíván jako příměs do paliva (tak už cchápu, proč nás tam tolik krmí :)) ).

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Plavit se po středomoří jde i jinam

(Miras, 17. 2. 2020 14:44)

Super, díky!

Jinak teď jsou obdobné plavby i za 8 000 Kč!
https://plavby.esotravel.cz/stredomori/


Jo a Turecko zní zajímavě.
Ale raději bych se mu vyhnul.
Třeba přes Albánii.
Tam lodě z Benátek plují také. A nejen tam.
https://plavby.esotravel.cz/pristavy/benatky/

kuba

(marek, 10. 12. 2013 14:14)

Dovolená Kuba se mi také moc líbila, jezdím tam s http://www.cestuj.cz/dovolena/kuba/

skvele stranky

(Cestal, 30. 7. 2013 10:37)

krása lidi:-)

http://minihry007.cz/index.php?a=274