Cestovní blog Davida a Martí

První den

Náš výlet do Lisabonu začal poněkud delším letem. Do Portugalska toho z Prahy moc nelétá, z toho malého výběru jsme zvolili národního portugalského přepravce, společnost TAP Portugal. Ani tato společnost však nenabídla přímý let, měli jsme mezipřistání v Budapešti. Alespoň vystupovat jsme tady nemuseli. Celkově cesta zabrala asi 6 hodin. Na druhou stranu, se zajímavou knihou to není až takový problém :-)

Lisabonské letiště je na tom s dostupností MHD podobně špatně, jako Ruzyně. I přesto, že je relativně kousek od centra (nějakých 7 km), tam nevede metro, ani vlak. Takže jsme se nacpali do přeplněného airport busu a dokonce jsme trefili správnou zastávku pro výstup. Horší to bylo s hotelem, který jsme netrefili :-) Náš hotel, se jménem Hotel Fénix Garden, je totiž umístěn vedle hotelu Hotel Fénix Lisboa. A tento malý rozdíl jsme jaksi nezpozorovali (druhý rozdíl je v tom, že náš byl tříhvězdičkový, zatímco ten druhý čtyř). Takže nás recepční s trochu pohrdavým výrazem poslal do správného hotelu. Pak už jenom krátká procházka spojená s večeří a spát.

Druhý den

Druhý den jsme vyrazili do centra města. Po výstupu z metra jsme celkem brzy narazili na zastávku turistických double deckerů, tak jsme se rozhodli si nejdříve udělat okruh městem na jeho palubě. To nakonec rozhodně nebyl špatný nápad, protože jsme si udělali základní představu o orientaci ve městě, mimochodem cestou kolem přístavu jsme si všimli (vzhledem k její velikosti si ani nešlo nevšimnout), že tam kotví sestřička naší lodi, s kterou jsme se plavili Karibikem – Independence of the Seas. Po této dvouhodinové projížďce jsme se chvíli procházeli po tom nejužším centru města a následně vyrazili slavnou tramvají č. 28 k hradu Castelo de Sáo Jorge.

Jízda touto tramvají je opravdu zážitek. Jedná se o na první pohled letité stroje (naše již mnoho desetiletí jezdící modely T3 proti nim vypadají asi jako nový superb proti stodvacítce – na netu jsem našel, že se vyráběly v 30. a 40. letech 20. století), které mají velmi malý rozvor, díky čemuž se tramvaje při brzděni velmi netypicky houpou. Interiér je celý dřevěný, akorát sedačky dokonce mají nějaké polstrování. Kapitolou samu pro sebe je řízení této tramvaje. Pozoroval jsem několik řidiček (mám pocit, že řidičky tam převládají) a je to opravdu fascinující. Pro řízení se nepoužívají pedály, ale jakási velká otočná páka na levou ruku, kterou se jak brzdí, tak akceleruje. Pravá ruka potom řidiči slouží k usilovnému zvonění na všechno, co se před tramvají zrovna hýbe (i když se to třeba zrovna nehýbe :) ).

Samotný hrad jsou spíše jen hradby, uvnitř toho k vidění moc není, nicméně je odtud opravdu hezký výhled na město. Následně jsme se vypravili za dalšími „top tips“ v našem průvodci. Top tip no. 1 nás poměrně potěšil, protože se jedná o Institut portského vína. Takže je asi jasné, že tam jsme opravdu nemohli chybět. Cestou jsme ještě použili nejstarší lanovku v Lisabonu (podobných lanovek je ve městě několik, protože jde o opravdu kopcovité město), což je stejně tak jako tramvaje zážitek, člověk má pocit, že se vrátil o sto let zpátky.  Po chvíli bloudění jsme institut našli a začali jsme konečně nasávat portugalskou atmosféru :-) Vinný lístek je zde tlustý, asi jako klasických časopis, takže vybrat si opravdu není lehké a nabídka končí u čtyřicetiletých skvostů. Nakonec jsme se ukázali jako opravdoví odborníci, protože jsme si vybrali netypické bílé portské, sladké a extra suché a nějak jsme nebyli schopni určit, které je které. Potom jsme ještě prolezli několik kostelů a katedrál, dali jsme si večeři a vypravili se zpět do hotelu.

Tředí den

Třetí den jsme si naplánovali výlet do asi 30 km vzdálené Sintry, kde se nachází mnoho zajímavých staveb (patří pod UNESCO). Vypravili jsme se tedy na nádraží a za zhruba třičtvrtě hodiny (cestou je opravdu mnoho stanic) jsme byli na místě. V Sintře jsme se nejdříve vypravili do Palácio Nacional de Sintra, který se nachází v centru města. Je to relativně málo zdobný palác, jehož dominantou jsou dva veliké kuželovité komíny sloužící k odvětrávání celé kuchyně jako místnosti. Palác jsme si prohlédli zcela ve vlastní režii, bez jakýchkoliv průvodců (takže jsme předběhli asi tak 6 organizovaných skupin). Potom jsme se vypravili k hradu Castelo dos Mouros, který ční na vysokém kopci nad městem. I přes nijak závratně vysokou teplotu jsme se cestou opravdu hodně zapotili, rozhodli jsme se pro pěší výstup oproti jízdě autobusem, který z města v pravidelných intervalech jezdí. Výsledek ale stál za to, hrad je opravdu pěkný, i když se spíše než hrad by to bylo možná lepší nazývat vnější hradby. Uvnitř toho stejně tak jako v hradu v Lisabonu příliš není.

Potom jsme přešli na sousední kopec, kde se nachází vskutku zajímavá stavba paláce Pena (Palácio National de Pena). Tento palác vypadá, jako by byl postaven během nejrůznějších období dějin. Jednotlivé části jako by k sobě vůbec nepasovaly, přesto to dohromady působí jako z pohádky. Rovněž zde jsme si palác proběhli, vzhledem k tomu, že se jedná o stavbu z poněkud pozdějšího období dějin (18. Století), i vybavení se trochu lišilo od toho, co bývá na jiných hradech obvyklé. Do Sintry jsme se opět vydali pěšky, konkrétně přes působivou zahradu, která se rozkládá kolem paláce a obsahuje mnoho exotických stromů a květin. I přes pokročilejší hodinu jsme se rozhodli, že se ještě musíme zajet podívat na Atlantik, na nejzápadnější mys Portugalska, Capo de Roca. V průvodci psali pouze o možnosti tam dojet taxíkem (ze Sintry to je nějakých 10 km), my jsme však u nádraží našli autobus, který tam jede. Nevím, možná o něm v průvodci nepsali záměrně, nicméně cesta 10km se protáhla na třičtvrtě hodinu, protože autobus objížděl všechny možné vesnice v okolí. A to se s tím rozhodně nepáral a jak jsme si ověřili na zpáteční cestě, zřejmě se s tím nepárá žádný řidič. Asi na lince překonávají svoje vlastní rekordy :-) Ovšem i přes tuto zběsilou jízdu jsme na mys dorazili již v pokročilé fázi stmívání (rozuměj téměř za tmy), což zrovna nepotěšilo. Vše jsme tedy vyfotili, já jsem si docela dlouho hrál s focením majáku, který je především v pološeru a ve tmě pro focení velmi vděčným objektem. Potom už nás čekala pouze dlouhá cesta přes Sintru zpátky do Lisabonu.

Čtvrtý den

Čtvrtý den jsme měli na programu část města Belém, která se nachází pár kilometrů od centra, nicméně jsou zde ty nejznámější lisabonské památky. Došli jsme na hlavní náměstí a odtud tramvají (tentokrát moderní) do této čtvrti dojeli. Tady jsme nejdříve navštívili působivý kostel Sv. Jiří, potom jsme se přesunuli k řece. U řeky Tejo se nachází monumentální padesátimetrový památník věnovaný všem portugalským mořeplavcům, z jehož vrcholu je opravdu pěkný pohled na město. Druhou stavbou, která je jakýmsi symbolem Lisabonu, je Torre do Belém, pevnost, nacházející se na břehu řeky, která připomíná loď. Tady jsme vzhledem k mrakům turistů ani nešli dovnitř, shodli jsme se na tom, že zvenku to je stejně určitě hezčí než zevnitř :-)

Potom jsme si užívali také trochu kultury, navštívili jsme dvě muzea. Jednak muzeum mořeplavectví, ve kterém jsou modely lodí celé portugalské historie, až po nejnovější plavidla. Ve velkém sálu se také nachází několik skutečných lodí, nejzajímavější je asi 20ti veslová královská loď, která byla naposledy použita v roce 1957, kdy Portugalsko navštívila Alžběta II. Druhým muzeem, které jsme navštívili, bylo muzeum kočárů. Relativně malé, ale působivé muzeum zahrnuje odhadem 30 kočárů. Od těch cestovních, málo zdobených, až po ty nejzdobnější pro nejrůznější ceremoniální účely. Tady jsme konstatovali, jak k sobě byli panovníci a papežové štědří (pravděpodobně úplatky, aby na sebe nezaútočili), protože téměř u každého kočáru byl popisek, jak je někdo nechal vyrobit, aby jej někomu daroval. Po těch třech dnech chození jsme už byli poměrně uťapkaní, rozhodli jsme se proto si zajet na hotel trochu odpočinout a večer ještě vyrazit někam na večeři, což jsme také učinili. Bohužel, ani poslední den se nám nepodařilo objevit nějakou hezkou restauraci (měli jsme přejet do centra, nezůstávat v okolí hotelu) a tak jsme se opět museli spokojit s takovým „polobufetem“ a s podivným steakem s rýží a hranolky.

Pátý den

Už náse čekala pouze cesta na letiště a zpáteční let, při kterém jsem měl asi zatím nejhorší jídlo, které mi bylo v letadle podáno (nějaká ryba s bramborovou kaší, ale vážně to nebyl dobrý). Na Ruzyni už jsme jen utrpěli malý teplotní šok, kdy jsme z ranních 18 stupňů v Lisabonu přiletěli do odpoledních 2 v Praze.

Postřehy:

•    Portugalsko rozhodně nepatří mezi kulinářské velmoci, jako Itálie a Francie. Zdejší jídlo pro mě bylo spíše zklamáním.

•    Většina restaurací je jakási kombinace restaurace a baru.

•    Obvykle před jídlem přinesou jakýsi studený předkrm, který se skládá z pečiva, másla a nějaké rybí paštiky. Pochopitelně, pokud si host něco z toho vezme, bude mu to naúčtováno.

•    MHD Lisabonu stojí na rozdíl od Prahy na autobusech, kterých zde jezdí opravdu mraky.

•    Jízda autobusem (mimo Lisabon, konkrétně ze Sintry na Cabo de Roco) je adrenalinový zážitek. V úzkých uličkách měst bych rychlost odhadoval tak na 60 – 70 km/h. Takhle bych tam nejel ani s STčkem.

•    Na přelomu října a listopadu je teplota velmi příjemná, v tričku a kraťasech není problém chodit ani večer a po ránu. Akorát ranní mlhy jsou časté, během dopoledne se ale rozplynou.

•    Okrajové části města (přinejmenším severozápadním směrem, kam jsme jeli) jsou fakt ošklivé, plné obřích paneláků.

•    S angličtinou jsou na tom Portugalci hodně dobře. Narazili jsme pouze na několik málo lidí, kteří opravdu neuměli, i v menších restauracích jsme se většinou domluvili.