Cestovní blog Davida a Martí

Šestý a sedmý den byl na moři, kdy jsme se vraceli do domovského Fort Lauderdale. Protože oba tyto dny byly většinou zatažené, snažili jsme se využít atrakcí a aktivit, které loď nabízí. Takže jsme si zahráli minigolf, navštívili jsme dalších několik show, kde si mě na jedné nakonec získal i hlavní cruise manager zábavy, kterého jsem zatím považoval za šaška – konkrétně tím, když celkem obstojně napodobil slavné komika Lapleyho a jeho Evolution of dance. Dvakrát jsme se zúčastnili znalostní soutěže General trivia, kde jsme si nevedli špatně (na rozdíl od postarších dam, kterým jsme jednu hru opravili, které na otázku „Jaká země se nachází jižně od Slovinska?“ suverénně odpověděly, že to je Evropa :-D), pouze občas jsme odpověď věděli pouze v češtině, což nás trochu omezovalo :-) ). Dále jsme navštívili Captains corner, kde kapitán představil krátké video o lodi a následně, trpělivě asi hodinu odpovídal na většinou poměrně zajímavé dotazy z publika (více viz fun facts). Z adrenalinovějších věcí jsem vyzkoušel flow ride (Martí se vymlouvala na koleno, že prý na to raději kvůli tomu nepůjde :-) ), tedy jízdu na umělé vlně (na lodi jsou dvě, na jedné se serfuje ve stoje, na druhé primárně na břiše). O tuto atrakci byl po celou plavbu obrovský zájem, takže vystát na to frontu trvalo tak půl hodiny. A každý, kdo z prkna jednou spadnul, musel pustit dalšího. Takže je asi celkem zřejmé, jak to nováčkovi jako jsem já šlo.. Na vlně jsem při prvním pokusu vydržel tak minutu, při druhém pokusu, když jsem se snažil o to dostat se do kleku (což se mi na chvilku povedlo) ještě méně. Někteří borci tam předváděli opravdu parádní triky.

 

Osmý den jsme brzy ráno připluli zpět do domovského přístavu, Fort Lauderdale. Krátce po snídani jsme se dostavili do hlavní jídelny, odkud po skupinách vyvolávali pasažéry k opuštění lodi. Tento proces mají skutečně zmáknutý, včetně kontroly v přístavu naší oblíbenou US Border Protection to zabralo tak půl až třičtvrtě hodinky. Takže loď jsme opustili asi v deset a odlet na Barbados byl v 5:50. Plán byl takový, že odejdeme na letiště, necháme zde kufry a zajedeme do Miami. Na letišti, odkud jsme byli připraveni odjet nějak před dvanáctou, nám však paní v informacích tvrdila, že to je málo času a že je riziko, že to nestihneme. Přes moje pochyby jsme tedy nakonec zůstali na letišti, kde jsme se střídavě chodili pařit ven a střídavě jsme mrzli v nesmyslně překlimatizované letištní hale. Nakonec se ukázalo, že s tím časem měla paní skoro pravdu, protože dostat se ke gatu u American Airlines není díky všem bezpečnostním kontrolám zdaleka tak snadné, jako při letech po Evropě. Za dvě hodiny (s rychlým jídlem) jsme to stihli taktak. Poté, co jsme konečně všichni nastoupili, nás kapitán informoval, že je pod letadlem nějaká louže. A že jsou tři možnosti – buď něco uniká z letadla a je to banalita, nebo to zbylo po předchozím letadle, nebo něco uniká z letadla, je to vážné, a budem muset přesedat. Po asi půl hodině nás kapitán uklidnil, že to je sice z nás, ale že to je v pohodě, že na to jsou záložní systémy :-D (jestli jsem dobře rozuměl, tak nějaká kapalina z hydrauliky). Jinak let s AA opravdu nic moc, starý, celkem olezlý boeing 757 (takhle starý herky evropské aerolinky už snad ani nemají), na palubě se za jídlo platí, aspoň teda pití bylo zdarma, a ještě jsme seděli v úplně poslední řadě a ani ne spolu. Let trval asi 3,5 hodiny a po vyřízení formalit (správně vyplnit příletový formulář nebylo úplně jednoduché) jsme taxíkem pospíchali do hotelu, kde nás přivítali rumovým punčem. V šoku jsme byli, když jsme vlezli do našeho pokoje, protože se to dá nazvat regulerním podkrovním bytem, o ploše odhadem tak 70m2, s obrovskou koupelnou, masážní vanou a plně vybavenou kuchyní (!). Oproti kajutě na lodi trochu rozdíl :-)

 

 

První den na Barbadosu jsme samozřejmě začali obhlídkou rezortu. Jedná se o skutečně krásný hotel, je nejstarší na ostrově a je umístěn na útesu (bohužel, jako vždy jsme výhled na moře z pokoje neměli). Skládá se z mnoha budov a uprostřed komplexu je jakási malá vesnička s různými obchody. Samozřejmostí je několik bazénů a přístup na soukromou pláž (pomocí výtahu, kvůli umístění na útesu). Takže první den jsme doháněli opalování, které nám bylo díky počasí předchozí dny zapovězeno. Překvapily nás opravdu velké vlny (tak metr a půl), na druhou stranu, na východ od Barbadosu už nic není, jenom Afrika :-) Takže jsem se docela vyblbnul (Martí se ty vlny už tolik nelíbily).

Na druhý den jsme si půjčili auto, konkrétně suzuki swift, v automatu. Nemyslím si, že bych už někdy řídil TAKHLE líné auto. Vážně, do kopce, na plný kotel, mi to občas zpomalovalo. Nicméně hezky popořadě. Ten den bylo ještě větší dusno a vedro než předchozí den, takže stačilo dojít z pokoje na recepci, abychom (hlavně já), byli totálně propocení. Takže jsem se na klimatizované auto opravdu těšil :-) Nějak na jedenáctou jsme vyrazili, vybaveni poměrně slušnou mapou. Naplánovali jsme si několik cílů, přičemž jeden se nachází v podstatě přes celý ostrov. Nicméně orientovat se po ostrově se ukázalo jako docela oříšek. Ostrov je téměř celý zastavěný a silniční síť je díky tomu velmi hustá. Dalším problémem je minimum ukazatelů (to je ale v takovýchto destinacích poměrně obvyklé), horší je, že člověk nepozná, že sjel z hlavní silnice. On se totiž rozdíl mezi hlavní a vedlejší silnicí nedá poznat. Opravdu jsme byli překvapeni, v jak špatném stavu místní silnice jsou. Úzké, rozpraskané (v prasklinách roste tráva), to, čemu říkají dálnice, vypadá jak naše okreska třetí třídy. Takže zezačátku, než se Martí začala v mapě a v měřítku orientovat, to bylo trochu náročnější.

Postupně jsme tedy viděli starý maják, dále botanickou zahradu Andromeda, plnou flóry, kterou známe pouze z našich květinářství (tady nás chytla jedna z „přeháněk“, tak jsme se schovávali pod jedním neuvěřitelně hustým stromem). Dalším cílem bylo St. Nicolas Abbey, nejlépe hodnocená atrakce na ostrově dle TripAdvisoru. A nakonec jsme uživatelům dali zapravdu. Je to komplex z konce sedmnáctého století, který primárně slouží jako lihovar (stejně jako všechna karibské ostrovy, i Barbados o sobě tvrdí, že tady je ten nejlepší rum ze všech...) a místo to je opravdu půvabné. Ani jsme nebyli přesně schopni říct čím, pravděpodobně umístěním v částečně v polích s cukrovou třtinou, částečně v bujné vegetaci.. Součástí nesmyslně vysokého vstupného byl alespoň rumový punč (u vchodu jsem se ptal, jestli tu je povolený alkohol při řízení, paní mi řekla, že to je ok :-) ) a ochutnávka místního rumu, který je opravdu výborný. Následně jsme pokračovali a mně, posilněnému alkoholem, se mi na té levé straně hned řídilo lépe :-D Třetím naplánovaným cílem byla Animal flower cave, která v podstatě na nejsevernějším bodě ostrova. Opět nám dalo trochu zabrat tuto atrakci najít.. Jak již název napovídá, jedná se o jeskyni, přičemž animal flower jsou vodní květiny, které zde rostou (a při blížícím se nebezpečí se okamžitě „stáhnou“, proto ten název). Jeskyně je vytvořená díky přílivu a nachází se v ní několik „oken“ s krásným výhledem na moře. Zpátky jsme jeli přes vnitrozemí, po jejich hlavní dálnici, která už alespoň vypadá jako naše silnice první třídy, a cesta trvala asi třičtvrtě hodiny, a to jsme opravdu projeli napříč celým ostrovem. Večeři jsme tentokrát vyřešili batůžkářsky (taková normální večeře v restauraci se pohybuje v přepočtu zhruba od 1000 do 1500Kč), v hotelovém obchodě jsme si koupili těstoviny a omáčku a Martí, v našem pětihvězdičkovém hotelu, vařila :-)

Další den jsme dopoledne trávili na pláži a odpoledne jsme vyrazili směr hlavní město, Bridgetown. Cestou jsme měli ještě jednu zastávku. Vzhledem k tomu, že Barbados byl jednou ze 4 destinací, kam pravidelně létal slavný nadzvukový Concorde, na letišti tady jeden kousek mají jako stálou expozici. Pochopitelně to byl cíl, který jsme si nemohli nechat ujít. Po zaplacení tradičně vysokého vstupného jsme měli k celou dobu k dispozici průvodce, který na nás chrlil mraky informací (porozumět přízvuku místních není úplně jednoduché, takže jsme zdaleka ne všemu zcela porozuměli). Concorde je zde možné opravdu detailně prozkoumat, jak zvenku, tak vevnitř. Trup letadla je velmi malý, vyšší lidé zde museli mít poměrně problém (ne ovšem s místem pro nohy, to bylo překvapivě slušné). Concorde nerozlišoval třídy, byla zde pouze jedna, k jídlu se zde podávaly speciality, mimo jiné kaviár, vybraná vína, vše servírované na kvalitním servisu, žádné kelímky a podivné misky, jako dnes. A let z Londýna do Bridgetown trval tři a třičtvrtě hodiny. Více než dvakrát rychlejší než standardní letadla. Expozicí jsme byli oba opravdu nadšeni, k čemuž přispěl také fakt, že po celou dobu, co jsme tam byli, nepřišli žádná další turisté – měli jsme to celé pro sebe.

Potom jsme pokračovali na hlavní město. Vzhledem k tomu, jak je ostrov zastavěný, vůbec netuším, kde jsou hranice, nicméně centrum jsme našli. A na jeho prohlédnutí nám stačila snad hodina a půl. Opravdu je to malinké a moc tam toho není. Asi nejhezčí je budova parlamentu a blízké okolí. Dále jsme se šli podívat do Queens park, kde je více než tisíc let starý baobab, krátce jsme se zastavili u chátrající katedrály a prošli jsme hlavní nákupní třídu. To bylo v podstatě celé. Cestou zpět jsme se docela dlouho hledali nějakou použitelnou restauraci na večeři. Nakonec jsme jednu našli a vyzkoušeli jsme konečně něco místního – Bajan fishcake, takové obalované rybí knedlíčky.

Čtvrtý den jsme se vypravili do vnitrozemí ostrova, kde se nachází ještě několik zajímavostí, které jsme chtěli vidět. Jako první jsme jeli do Orchid Garden, relativně malá, ale hezká zahrada. Orchideje tentokrát docela kvetly, takže jsme viděli květy nejrůznějších barev, tvarů a velikostí. Dalším cílem byl Gun Hill, kopec, na kterém kdysi sídlila britská posádka. Když jsme na místo dorazili a zjistili jsme, že za vstup na kopec chtějí v přepočtu další dvě stovky za jednoho, tak jsme raději pokračovali. Dalším cílem bylo na tripadvisoru doporučovaná Hunte´s garden. Jedná se o zahradu, kterou u svého domu vybudoval jistý pan Hunte a otevřel ji pro veřejnost. Po zaplacení standardně vysokého vstupného jsme ovšem museli uznat, že zahrada je opravdu krásná a velkolepá. Stovky a stovky druhů všemožných rostlin, stromů, vypadalo to jak uprostřed džungle. Pan Hunte přitom turisty zve na návštěvu, my jsme nebyli výjimkou. Takže jsme si šli sednout k němu na terasu a nějakou půlhodinku jsme si povídali. My jsme byli zvědaví ohledně zahrady, on byl zvědavý, odkud jsme a jaké to je v ČR. Vážně celkem netradiční zážitek.

Sice jsme měli naplánovaných ještě pár cílů, ale jedním z nich byla další zahrada (už jsme byli nějací přezahradovaní), další jeskyně, kterých jsme viděli dost a třetí, nějaký další lihovar jsme pro jistotu nenašli. Vzhledem k tomu, že jsme byli kousek od hlavního města, tak jsme se tam ještě vrátili a dali jsme si malou večeři v doporučované restauraci v samém centru. Pak už jsme jeli zpět na hotel, cestou jsme ještě museli natankovat (nakonec jsme po ostrově ujeli asi 300km) – u pumpy se s námi začal ihned bavit chlápek z obsluhy, jako všichni se ptal, odkud jsme, tak jsme se dočkali odpovědi, že o České Republice opravdu nikdy neslyšel...