Jdi na obsah Jdi na menu
 


Černobyl

Toto je jediný článek, který by se neměl patřit, protože se Martí této cesty neúčastnila (nikdo by ji do Černobylu nedostal). Nicméně si myslím, že tento výlet, který jsem podnikl s kamarády Jardou a Honzou stojí za zvěřejnění.

Jednodenní výlet do Černobylu jsme podnikli v rámci třídenní návštěvě Kyjeva. Do Černobylu je možné se dostat s několika agenturami, které v zóně operují, nebo prostřednictvím soukromého průvodce, tedy člověka, který má licenci pro provádění turistů zónou, ale dělá to sám na sebe. My jsme si zařídili soukromého průvodce. Výlet tedy začal v osm ráno tím, že nás náš průvodce vyzvedl u hotelu. Náš průvodce, říkejme mu třeba M., byl sympatický, upovídaný chlapík, který byl v zóně už mnohokrát (byl také u reaktoru a na dalších místech, kam se běžný člověk nedostane). Poznat to na něm však nebylo (žádné tři ruce ani líhnoucí se druhá hlava…). Ještě u hotelu nám ukázal dozimetr, se kterým jsme si hráli celý den, a hodnotu radiace v přirozeném prostředí, která u hotelu činila 0,14 μSv/hod. K problematice radiace se ještě dostanu.

Černobyl se nachází zhruba 130km severně od Kyjeva. Cesta byla poměrně rychlá, zdržovaly pouze poměrně intenzivní přeháňky, ve kterých se nedalo jet příliš rychle. Doufali jsme, že déšť nás příliš obtěžovat nebude, každopádně jsme byli rádi, že se nám nepoštěstil nějaký horký letní den, ve kterém bychom se v zóně upekli.

Oblečení do Černobylu totiž není jen tak. Je zakázáno si brát jakékoliv odhalující oblečení – jsou potřeba dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy a uzavřené boty. Jinak při načítání materiálů o návštěvě jsme párkrát narazili na informaci, že oblečení je třeba po návštěvě vyhodit, s čím jsme tak nějak všichni tři počítali.  Měli jsme tedy na sobě nejstarší hadry, co jsme našli a počítali jsme s tím, že je na konci dne vyhodíme. Tato informace se nakonec ukázala jako nepravdivá (či velice přehnaná), oblečení vyhazovat není třeba.

Zpátky k cestě. Zhruba na desátou hodinu jsme dojeli na checkpoint, který je branou do vnější, 30 km uzavřené zóny kolem elektrárny. Zde je třeba předložit pasy a projít osobní prohlídkou (+ průvodce předloží dokumenty). V poměrně silném dešti jsme pokračovali jsme rovnou, poměrně dobře zachovalou silnicí až do města Černobyl. Kdo by čekal město duchů, byl by trochu zklamán. Na ulici jsme viděli několik lidí s deštníky, dokonce cyklistu, míjeli jsme standardní domy ve stylu menších paneláků… Ve městě však trvale nikdo nežije. V těchto obydlených částech sídlí administrativa oblasti a základní služby nutné i v rámci zóny (například hasiči), dále tu je dokonce hotel pro návštěvníky exkurzí, kteří si chtějí dobrodružství zpestřit možností v zóně přímo přespat. M. nás dovezl k jedné administrativní budově, kde šel vyřídit potřebné papíry. Potom jsme pokračovali již trochu očekávatelnější částí, plnou opuštěných domů, více či méně rozpadlých a více či méně pohlcených přírodou. Potom jsme pokračovali směrem k elektrárně.

První zastávku v zóně jsme udělali v obci Kopači, která byla velice zamořená a zbyly tak z ní pouze dvě budovy – obecní úřad a školka, kterou jsme si šli prohlédnout. Hned kousek od místa, kde M. zaparkoval, se nacházel hotspot, malé (průměr většinou kolem malých desítek centimetrů) místo s výrazně vyšší radiací než jaké má okolní prostředí.  U tohoto hostpostu jsme naměřili hodnotu přes 8 μSv/hod, tedy asi 80x větší než u hotelu v Kyjevě. V hustém dešti jsme pokračovali do budovy školky, jejíž návštěva byl v podstatě nejsilnější zážitek z celého dne. Třídy se zbytky zčernalých, špinavých hraček, místnost s dětskými postýlkami, kde na některých dokonce ještě ležely totálně špinavé polštáře… Nejstrašidelněji působily panenky, některé bez hlavy, jinde právě pouze hlava. Jen jsme u některých měli trochu pocit, že to je naaranžované na nejvhodnější místa pro co nejdepresivnější dojem. Nicméně to fungovalo.

Po Kopači jsme zamířili ke krátké zastávce u opuštěné rybí farmě a laboratoři u chladícího rybníka elektrárny. Tady nám M. ukázal další místnost jak z hororu – laboratoř s několika zbývajícími ve formaldehydu naloženými vzorky různých živočichů z dob po katastrofě. Kromě toho bylo v místnosti neskutečné množství prázdných lahví od alkoholu, nevím, asi to vědci při práci s těmito vzorky potřebovali.

Následně jsme dojeli k elektrárně, která z dálky vypadá jako celkem standardní starší fabrika. Jediným rozdílem je obrovský sarkofág, který zakrývá zničený 4. blok elektrárny. Elektrárna vypadá, že se dostavuje, protože 5. a 6. blok byl v době havárie ve výstavbě a jeřáby tam od roku 1986 zůstaly. Kolem elektrárny je pásmo, kde je zákaz focení. To však není žádná specialita Černobylu, to je zcela obecný zákaz platící kolem jakékoliv jaderné elektrárny. V neustávajícím dešti jsme si udělali fotku z jediného místa u elektrárny, kde je možné fotit, a po dohodě s M. (kvůli dešti, oběd měl být později) jsme se vydali do kantýny na oběd.

V podstatě jediná nestandardní věc, kterou jsme museli na obědě řešit, byl průchod detektorem radiace, umístěným za hlavním vchodem. Tím musí projít každý, kdo se de do jídelny najíst. Přístroj vypadá jako detekční rám s tím, že se musí přiložit ruce na strany rámu. Kantýna je jídelna pro pracovníky elektrárny. K jídlu jsme měli poněkud vodový boršč, obalované kuřecí ve vajíčku s těstovinami, salát a palačinku. Jako žádná sláva, ale bylo toho hodně. M. nám během oběda několikrát zdůraznil, že to je energeticky dostatečně bohaté jídlo pro stokilového, fyzicky pracujícího chlapa. Dále nám několikrát říkal, ať si s sebou vezmeme chleba, že hned po obědě jdeme krmit ryby.

Na krmení ryb jsme popojeli kousek k umělému chladícímu kanálu, kde se přes něj klene železniční most. Pod ním už čekalo několik mohutných sumců a další ryby, jejichž jméno jsem zapomněl. Nicméně velikost sumců (prý) nemá nic společného s radiací, ale právě pouze s tím, že je všichni chodí krmit chlebem z jídelny. Pravda, že tříocí, aspoň podle toho, co jsem viděl, nebyli.

 

Potom už jsme pokračovali směr hlavní atrakce, opuštěné město Pripjať. Cestou jsme projeli další kontrolou, kolem takové mohutné oplechované maringotky s plešatým chlápkem ve vojenském, který nám po ukázání papíru otevřel závoru. Už kousek za ní bylo vidět, jak příroda pohlcuje lidské výtvory. Původně hlavní příjezdová silnice do padesátitisícového města už rozhodně nemá dva pruhy, tam a zpět, ale pouze jeden pruh jehož šíře byla dost proměnlivá podle aktuálního počtu stromů a keřů, které z ní vyrůstali. Dojeli jsme na rozsáhlý, rovněž vegetací prorůstající prostranství před bývalým hotelem. Tady jsme nechali auto a pokračovali jsme pěšky.

Hned jsme pochopitelně začali sledovat dozimetr, nicméně úroveň radiace zde byla asi 0,7 μSv/hod, jenom asi 5x vyšší než přirozená míra. Místo to je opravdu zvláštní, nicméně i přes šedou oblohu bych jej neoznačil jako ponuré. Na to by to chtělo nějaký hnusný podzimní den, stromy bez listů, pološero… To věřím, že by mělo výrazně strašidelnější atmosféru. M. nás nejdříve vzal do supermarketu, kde se povalovaly zbytky pokladen, občas nějaký vozík a na stěnách různé ztrácející se nápisy. Následně jsme šli k asi nejznámějšímu místu z celého města – k zábavnímu parku, který se měl být otevřen v době katastrofy, v provozu tedy pořádně nikdy nebyl. Přes to, že jsem viděl mnoho fotek, viděl to ve filmech, hrál jsem Stalkera… Tak to tu na mě zapůsobilo. Ikonické ruské kolo, rozpadlý kolotoč a houpačky, poměrně dost zarostlý autodrom, jako silné. Navíc se tady vyskytovalo několik hotspotů, takže jsme usilovně měřili radiaci jednou u louže, jednou zespodu kabinky ruského kola. Nicméně hodnoty také žádné závratné, nejvíce jsme viděli něco přes 8 μSv/hod.

Po důkladném nafocení jsme pokračovali přes fotbalový stadion, který by, nebýt tribun, už opravdu nikdo nepoznal, další obchod, kde jsme nakoukli i do mrazákové místnosti v zadní části až k sídlišti. Kupodivu paneláky vypadaly docela k světu, myslím, že někde v Ústí jsem viděl domy v horším stavu a nepochybuji, že v některých vyloučených lokalitách opravdu v horším stavu jsou. Jenom místo bující přírody tam bude kolem trochu větší smetiště. No nic, to jsem trochu odbočil. Přesto, že do budov je od roku 2012 vstup zakázán (a M. nám říkal, že kdyby tu náhodou byla nějaká policejní hlídka, ztratil by licenci na provádění), jsme se do jednoho paneláku vypravili. Hned někde v prvním patře jsme se šli podívat do nějakého bytu. I po třiceti a něco letech tam stále leží vybavení domácnosti – viděli jsme postele, gauč, potrhané tapety, skříně… Samozřejmě zánovně to nevypadá, ale do některých bytů moc nezatéká, takže stav byl překvapivě dobrý. Potom jsme vyšplhali 11 pater po schodech a po žebříku a úzkým průchodem jsme vylezli na střechu. Výhled byl dobrý, ale z města toho zase tolik vidět není. Velké paneláky samozřejmě vykukují, ale menší domy se ztrácejí ve vzrostlých stromech, celé město trochu vypadá jako nějaký obří park, případně dendrologická zahrada.

Seběhli jsme dolů a pokračovali ke sportovnímu centru, kde jsme navštívili překvapivě zachovalou tělocvičnu – co mě hodně překvapilo byla prkna, která sice někde byla poněkud propadlá a rozbitá, ale jinde držela a skoro by se na nich dalo ještě něco hrát. Přes tělocvičnu jsme prošli do bazénu se skokanskými můstky, který mi připadal takový úplně surreální, samozřejmě žádná voda (pouze ta proskakující ze stropu), všude bordel, kousek za chybějícími okny zeleň… Jako zajímavé. Poslední zastávkou v Pripjati byla velká základní škola. Vstoupili jsme skrze šatny, kde byly vidět zbytky kójí pro jednotlivé třídy, následně jsme došli do prvního patra, kde jsme nejdříve viděli jídelnu, kde byla obrovská hromada plynových masek, což vypadalo poměrně strašidelně. Poté jsme se vydali na průzkum jednotlivých tříd. Třídy vypadaly trochu jako o velké přestávce na libovolné základní škole – trochu rozházené lavice, všude vyházené knihy a počmáraná tabule. Ve třídách bylo ponecháno skutečně téměř všechno vybavení, pouze naprosto celá podlaha byla pokryta rozházenými knihami. Nedalo se šlapat jinam, což mi trochu vadilo. Důvodem podle M. bylo, že každá třída měla jakousi knihovnu, umístěnou v policích na stěnách. Ty police byly rozebrány a k nějakému účelu použity.

Následně jsme se už vrátili k autu a Pripjat jsme opustili. Zpátky k elektrárně jsme jeli trochu jinou cestou, tentokrát kolem oblasti Rudý les, což je kromě vnitřku čtvrtého bloku nejradioaktivnější místo v zóně. Rudý les (les je trochu nadnesené, stromy zde nejsou, protože je radiace zahubila) byl první místo s volnou vegetací, které radioaktivní mrak z elektrárny zasáhl. Zamoření bylo tak vysoké, že se úřady rozhodly toto místo nechat svému osudu a nedekontaminovat jej. Je to tedy unikátní prostředí, radioaktivní ekosystém, kam chodí maximálně vědci v ochranných oblecích. Hodnoty radiace se tady pohybují ve stovkách až menších tisících μSv/hod. My jsme z auta z okýnka naměřili opět kolem 8 μSv/hod.

Nyní krátké a zjednodušující okénko k radiaci. Ta jednotka, kterou se tady oháním, je mikro sievert je jednotkou ekvivalentní dávky ionizujícího záření případně dávkového ekvivalentu. Dozimetry, tedy přístroje určené pro měření záření, zaznamenávají jednak aktuální hodnoty záření ve vztahu k času. Náš dozimetr zaznamenával hodnoty záření v mikro sievertech za hodinu. Kromě toho také zaznamenával celkovou hodnotu záření, kterou za daný časový úsek (náš pobyt v Černobylu) obdržel. Teď tedy k hodnotám. Jak už jsem na začátku zmínil, existuje takzvané přírodní radiační pozadí, tedy radioaktivita která je přítomná naprosto všude na Zemi s tím, že v různých oblastech mohou být hodnotu různé (což je způsobeno především různou radioaktivitou hornin). Jak už jsme zmínil na začátku, tak přírodní radiační pozadí v Kyjevě bylo 0,14 μSv/hod. Vynásobíme-li tuto hodnotu 24 hodinami, dostaneme denní dávku 3,36 μSv. Náš dozimetr za celou návštěvu zóny ukázal hodnotu něco přes 3 μSv. Dostali jsme tedy trojnásobek denní dávky oproti běžnému dni v Kyjevě. To možná může ještě vypadat trochu děsivě, nicméně přidám další čísla.

  • Při sedmihodinovém letu do USA člověk dostane dávku 50 μSv
  • Rentgenový snímek plic 20 μSv
  • CT břicha 10000 μSv !!

Při srovnání s těmito hodnotami už to je docela sranda. Upřímně mě překvapilo, jak malé dávky radiace v Černobylu jsou a to, že větší hodnotu dostaneme při letu do Kyjeva než v okolí elektrárny by mě vážně nenapadlo.

No nic, zpátky k výletu. Na cestě zpět jsme měli ještě jednu zastávku, radar Duga. Jedná se o sovětský over the horizont radar, využívaný jako součást systému včasné výstrahy proti balistickým raketám. Operačně byly nasazeny dva radary, kromě černobylského ještě jeden na východní Sibiři. Zajímavostí je, že tento radar je natočen směrem na sever, proti potenciálním jaderným raketám blížícím se k území Sovětského svazu u USA přes severní pól.

Autem se přímo k radaru dojet nedá, zastavili jsme pár set metrů daleko u brány do objektu, kde M. opět předal nějaké papíry místnímu hlídači. Pokračovali jsme tedy pěšky. Mezi stromy vykukovala obrovitá konstrukce radaru, což je v podstatě ohromné pole jednotlivých antén, mající asi 750m na šířku a přes 100m na výšku. Cestou jsme navštívili budovu hasičů s centrem autoškoly. Potom jsme došli k budově, kde se zpracovávaly informace z radaru, tedy do výpočetního centra, obrovského sálu, kde byly umístěné počítače. Zde toho moc nezbylo, pouze „racky“, jakési zbytky skříní, kde se tehdejší hardware nacházel (zbytky dílů z počítačů se válely především všude možně venku na různých hromádkách). Místnost to byla pěkně veliká, v téměř naprosté tmě, a v podlaze byly občas díry vedoucí do nižšího patra, což bylo trochu o hubu. Vedle se nacházelo velitelské centrum a školící místnost, kde nás M. celkem detailně seznámil s fungováním radaru. Tady bylo ještě docela dost různých přístrojů, na zdech byly nákresy jednotlivých západních raket, které byl radar schopen detekovat (zde je zajímavost, že Sověti měli díky těmto radarům naprostý přehled o všech amerických výpravách do vesmíru) + nákresy znázorňující principy fungování radaru. Potom jsme se přesunuli do další servisní budovy, přes kilometr dlouhé nudle táhnoucí se podél celého radaru. Následně jsme už vyšli ven, přímo pod obrovskou konstrukci. Něco tak gigantického člověk opravdu jentak nevidí, pohled nahoru do naprosto pravidelné konstrukce byl ohromující. Opravdu těžko hledat nějakou stavbu, k čemu to přirovnat, možná pohled z paty Eiffelovky směrem vzhůru, to ovšem nepostihuje to obrovskou šířku konstrukce Dugy. M. nám následně ukázal místo, ze kterého je možné téměř celou konstrukci vyfotit a následně jsme pokračovali okolo dalších budov pohlcující vegetace (konkrétně teplárna) zpátky k autu.

Poslední zajímavý zážitek z této cesty byl opouštění zóny, kdy je třeba projít detektorem radiace, přičemž detektor musí člověka označit jako nekontaminovaného. Pokud je označen za kontaminovaného (respektive jeho oblečení či boty jsou označeny jako kontaminované), má tři možnost. 1. pokusit se oblečení nějakým způsobem dekontaminovat (úplně nevím jak, mlátit o kámen? Vyprat v radiaktivní louži? 2. Oblečení nechat na místě. 3. Zůstat v zóně. No nevím, asi bych bral tu druhou možnost, kterou někteří turisti, které M. prováděl, museli zvolit (vyprávěl o nějakém týpkovi, který dělal vše, co dělat neměl, a nakonec ze zóny odjížděl bez bot a ve slipech). My jsme se tam všichni chovali rozumně, takže jsme žádný problém neměli a detektorem jsme úspěšně prošli. Potom už nás čekala jenom hodinu a půl dlouhá cesta zpátky do Kyjeva, kdy nám M. většinu cesty vysvětloval problematiku radiace.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář