Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pár dní v Kataru + večer v Dubaji

Požadavky na podzimní dovolenou byly jasné a poměrně omezující – někam, kde je teplo a ne příliš daleko, protože časově jsme byli kvůli mé výuce a Martí dovolené omezeni zhruba na 5 dní. Po krátkém uvažování nás napadl Blízký východ, který obě podmínky splňuje. Navíc jsme už byli v Emirátech, které se nám moc líbily (tedy hlavně Dubaj). Nicméně pochopitelně jsme nechtěli někam, kde už jsme byli, takže nás napadla trochu exotičtější destinace, stát, o kterém jsme nevěděli téměř vůbec nic – Katar.

Takže jsme se pustili do zařizování víz. Víza je možné sehnat v podstatě třemi způsoby – přes ambasádu, na místě nebo pomocí zprostředkovatele. Řešení přes ambasádu nepřipadalo v úvahu, protože Katar nemá v ČR zastoupení a bylo by nutné to řešit v Budapešti. Víza na místě jsou poněkud riskantní podnik, takže jsme zvolili třetí možnost, přes zprostředkovatele. Jako zprostředkovatel pro získání víz může sloužit hotel, musí to však být nějaký trochu větší hotelový řetězec. Zvolili jsme tedy Intercontinental, který má v Doze dva hotely, jeden ve městě, druhý na pláži, jež jsme si vybrali. Hotel bylo nutné nejdříve zabookovat a poté u něj zažádat o víza. Na víza jsou ovšem třeba také letenky, takže jsme koupili letenky, zabookovali hotel a teprve poté jsme mohli začít vyplňovat vízové formuláře, kde bylo jasně uvedeno, že víza nemusejí být udělena. Nicméně vzhledem ke zcela novým pasům bez izraelského razítka, které jsme si kvůli této cestě také pořídili, jsme si poměrně věřili. Ve formuláři k vízům jsme si trochu nevěděli rady s kolonkou „religion“, „atheist“ mi tam přišlo trochu hloupé psát (taky to není náboženství, že), tak jsme to raději nevyplňovali. Vzhledem k ne zcela příznivým časům letů jsme se ještě rozhodli využít nabídky Emirates – Dubai stopover, což je 36 hodinové vízum, umožňující vstup do země. Při minulé návštěvě Dubaje jsme totiž nestihli navštívit (resp. nesehnali jsme lístky) nejvyšší budovu světa – Burj Khalifu.
Všechna víza nakonec dorazila v pořádku, takže jsme mohli vyrazit.
 
Z Prahy jsme letěli každodenním spojem Emirates, který vyráží v 15:50. Necelý šestihodinový let poměrně rychle utekl až do chvíle těsně před Dubají, kde jsme chytli bouřku (to se asi příliš často nestává). Kvůli tomu jsme asi hodinu kroužili nedaleko letiště, což bylo vzhledem k přestupu, na který jsme měli asi hodinu a třičtvrtě, poněkud frustrující. Po výstupu nás ovšem okamžitě odchytl personál letiště a spolu s několika dalšími pasažéry nás posadili do zvláštního autobusu a odvezli přímo na terminál, z kterého jsme s hodinovým zpožděním pokračovali do Dohy, kam jsme dorazili někdy v půl čtvrté místního času. Doha má pouze minimálně řešenou městskou dopravu, díky čemuž byla volba taxíku, jakožto způsobu přepravy do hotelu, rychlá a jednoznačná. Cestou jsme obdivovali panorama tvořené mrakodrapy nejrůznějších výšek, tvarů a barev. Do hotelu jsme dorazili někdy po čtvrté ráno.
Po několika málo hodinách spánku nás čekalo nemilé probuzení ve formě alarmu, který hlásil, že je v tomto patře nějaká mimořádná událost a že se máme evakuovat. Rozespalí jsme se tedy vyplahočili na chodbu, aby nám nějaký personál sdělil (překvapivou) zprávu, že se nic neděje a že to je nějaká chyba. Takže jsme mohli šťastně pokračovat ve spánku. Když jsme se konečně vzbudili, potěšil nás překrásný výhled z pokoje na hotelový bazén a na moře spolu s umělým poloostrovem „Pearl“ s rozestavěnými výškovými bytovkami (který byl ale naštěstí daleko, takže to byla opravdu pouze kulisa v pozadí). Zbytek dne jsme strávili u bazénu a u moře. Počasí bylo super, teplota přes den také, jen se začalo poměrně brzy, někdy po čtvrté, ochlazovat a slunce se již hodně sklánělo k obzoru. V tu dobu jsme se vypravili na pěší průzkum okolí hotelu, což se ukázalo jako nemožný úkol, protože v Doze se opravdu s možností přepravy „po svých“ nepočítá. Ještě v kombinaci s tím, že Doha je jedno velké staveniště, je auto opravdu jediný způsob, jak se někam dostat. Takže jsme náš pěší výlet poměrně rychle vzdali a já jsem se ujal rezervace auta. Původní plán byl auto rezervovat přes hotel, nicméně byl pátek, což je pro muslimský svět naše neděle – bylo mi řečeno, že auto dneska nezařídí a že zítřek je nejistý. Raději jsem tedy auto zarezervoval přes net u Hertzu na letišti, kde mají 24hodinový servis.
 
V sobotu ráno jsme se tedy taxíkem, který je o něco málo levnější než v Praze, vydali na letiště. Ve třídě, kterou jsem vybral (standardní 4x4, přeci jen jsem plánoval se vydat také mimo silnice), auto neměli, takže jsme dostali třídu vyšší – obrovské 4x4 SUV Ford Explorer. S tím jsme byli nadmíru spokojeni :-) Na celou zemi, která má cca 150 x 80km, jsme tedy měli dva dny. První den na Dohu, druhý den na „zbytek“. Nicméně to nebyl zase až tak nesmyslný plán, protože ono toho v Kataru, co se památek týče, příliš mnoho není. Takže v Doze jsme se byli podívat u velmi zajímavé budovy Muzea islámského umění, na promenádě Corniche, kde je fascinující výhled na mrakodrapy, které jsou soustředěny na poloostrově vybíhajícím z pobřeží Dohy, a potom trochu hlouběji do města směrem od moře, kde se nachází obrovský sportovní komplex s několika stadiony, kterému dominuje věž „The Torch“. Tento mrakodrap skutečně připomíná obrovskou pochodeň a slouží jako hotel. Z hlediska moderní architektury to je nepochybně velmi zajímavé dílo. Kromě sportovišť tam je také obrovské nákupní centrum Gondolia, kde jsou hlavní atrakcí kanály, po kterých se plaví gondoly s gondoliéry (ti jsou zde ovšem pro okrasu, protože loďky mají motorek). Kromě toho je zde také kluziště a zábavní park s horskou dráhou a ruským kolem. Megalomani, co dodat J
Potom jsme se přeci jen vydali z Dohy a udělali jsme takový menší okruh jihovýchodem Kataru (ten okruh mohl mít tak 60km, je to opravdu malý stát), takže jsme se konečně dostali mimo zástavbu a výstavbu, která je v širokém okolí hlavního města opravdu všudypřítomná a vznikající stavby jsou obrovské a působivé. Dojeli jsme do přímořského města Al Wakrah, kde jsme poprvé využili našeho velkého offroadu a po vzoru místních jsme se s autem vydali na pláž, která byla díky odlivu velmi široká. Místní prostě vezmou auta, což jsou ve většině případů obrovské land cruisery či jiné offroady, a jezdí s nimi po pláži, zajedou klidně metr od začátku moře, tam se vyndají nějaké sezení či piknikové vybavení a odpočívají tam. Pak jsme se vypravili zpátky do Dohy, kde jsme ještě museli navštívit místní souk, tržiště. Okolí tržiště bylo neuvěřitelně přecpané auty a zaparkovat byl opravdu oříšek. Když jsme konečně uspěli, konečně jsme byli na místě, které má v Doze alespoň nějakou historii. Pochopitelně zde převládají různé látky, stánky s kořením a nejrůznější krámy (jinak se to nazvat nedá). Pěkná byla část ručních řemesel, kde se například vyrábějí modely lodí, keramika, nebo dokonce kovářství. Část trhu je také zaměřena na prodej zlata. Na jedné z hlavních tříd jsme povečeřeli výtečnou arabskou kuchyni (humus, tabouleh, tahini…) a jeli zpátky na hotel.
 
V neděli jsme vyrazili na velký okruh zemí. Vyrazili jsme na západ, skrz Katar, k městečku Zekreet, kde je poměrně velký poloostrov s na Katar zajímavou přírodou, možná lépe řešeno terénem. Nyní musím napsat pár slov o  řízení a silnicích v Kataru. Provoz je v podstatě jenom v Doze, ale za to pořádný. Autem jezdí všichni, semaforům strašně dlouho trvá, než přepnou barvu a tříproudé kruhové objezdy jsou za trest – fakt nevím, jak poznat, jestli chce člověk z vnitřního pruhu sjíždět nebo ne. Mimo Dohu jsou na jednu stranu neuvěřitelné čtyřproudé dálnice, po kterých nikdo nejezdí, na druhou stranu silnice, která najednou z ničeho nic končí. Takže to vypadalo tak, že jsme sjeli z této obrovské dálnice a po chvíli bloudění a srovnávání reality s google mapou, která vzhledem k urputné výstavbě někdy poněkud pokulhává, jsme našli pouštní cestu vedoucí na poloostrov. Cesta je asi silné slovo. Ono je totiž v prázdném, rovném, kamenito-písčitém terénu úplně jedno, kde člověk jede (pokud tedy má pořádné auto). Jediným limitem jsou velké kameny a kupodivu voda a bahno (bouřka, která nás chytla v Dubaji, byla evidentně i v Kataru a vody napršelo opravdu dost). Takže jsme se drncali asi 20km chvíli po drsném, kamenitém povrchu, chvílemi v písku a chvílemi vodou, až jsme dorazili do „film city“, vesničce vytvořené pro filmařské účely, natáčení arabských filmů. Byli jsme tu překvapivě úplně sami a hned se nás ujal ochotný Arab, který v podstatě neuměl slovo anglicky, takže výklad byl opravdu dokonalý. Samozřejmě si za to nechal zaplatit. Ještě chvíli jsme pokračovali do „mysterious village“, kde jsou zajímavé vápencové útvary a z kamenů vytvořené stavby mně neznámého účelu. Tady byl terén už konečně členitější a kopcovitý, takže jsme trochu vyzkoušeli, co náš offroad dokáže. Dokáže toho dost a myslím, že k jeho limitům jsme se nepřiblížili ani náhodou. Na druhou stranu, kdo by chtěl zkoušet limity v poušti s hrozbou nějakého uvíznutí, když kilometry nikdo nikde není, že :-)
Vrátili jsme se zpátky a pokračovali na sever, k pevnosti Zubarah, jedné z mála historických památek Kataru. Stavba je to pěkná, člověk by ale od jedné z nejvýznamnějších památek v zemi čekal trochu víc. Především asi velikost. A to, že zrovna nebude v rekonstrukci :-) Potom už jsme se vydali přes severní pobřeží zpět směrem k Doze. Cestou jsme se v malém městečku stavili v typickém místním krámku, kde jsem v přepočtu za 20 korun koupil colu a dvoje balené pečivo. Ještě větší šok nás čekal u pumpy, kde jsme zjistili, že litr benzínu stojí 1 riál, který je při současném kurzu 5,50 Kč. Plná nádrž za 250Kč. Neuvěřitelný. Hned jsem pochopil, že tam je opravdu úplně jedno, jak velký motor člověk v autě má. A o naftovém osobním autě tam, předpokládám, nikdy nikdo neslyšel :-D Pak už jsme najeli na další gigantickou, prázdnou dálnici a dojeli až do Dohy, kde jsme se ještě zajeli podívat na umělý ostrov The Pearl, na který jsme měli výhled z hotelu. Tento ostrov je snad ještě větší než dubajský umělý ostrov Palma. Je velice členěný, jeho hlavní část je tvořena kruhem, po jehož obvodu se staví obrovské bytovky a uprostřed je přístav. Na samém vrcholu ostrova je výběžek ve tvaru stonku s listy, přičemž na každém listu je místo pro obrovskou vilu (zatím tam byla postavena jedna). Dojeli jsme až tam a šli jsme se na jeden z těchto prázdných listů podívat. Po chvíli ovšem dorazila autem nějaká bezpečnostní služba a majákem a houkáním jejich auta nám dali poměrně jasně najevo, že máme vypadnout (neobtěžovali se ovšem ani vystoupit z auta :-) ). Na večeři jsme vyrazili do prestižní (opět ovšem ještě hodně rozestavěné) části Katara village, do moc hezké venkovní restaurace na promenádě.
 
V pondělí jsme kolem poledne přelétali do Dubaje. Vrácení auta proběhlo hladce, při letu bylo trochu deja-vu, protože jsme znovu asi 45minut kroužili nad Dubají, tentokrát kvůli obrovskému provozu. Pouze nás překvapilo, že i v Dubaji je možné vystupovat na plochu a na terminál jet autobusem. Díky stop-over programu jsme měli z letiště odvoz do hotelu. Na hotelu jsme se jen převlékli a metrem (bez řidiče) jsme vyrazili do Dubai Mallu, obrovského nákupáku, u kterého je již zmiňovaná Burj Khalifa. Najít výdej lístků byl trochu problém, ale stihli jsme to na rezervovaný čas v pohodě a mohli jsme vyjet na vyhlídkovou plošinu, která je v 124. patře. Výhled na město je moc hezký, ale upřímně, asi víc se mi líbí ten mrakodrap samotný. Vážně impozantní stavba. Navečeřeli jsme se ve venkovní restauraci pod mrakodrapem, hned u Dubai fountain, kde každou půlhodinu probíhá představení – něco jako Křižíkova fontána, jen v dubajském provedení. Ač v Dubaji podruhé, stále neskutečný zážitek, synchronizovaná show světla, hudby a vody. Stihli jsme vidět 3 show, každá na jinou hudbu, každá nádherná. Pokud se chystáte do Dubaje, tohle opravdu nesmíte minout, považuji to za jeden ze svých největších turistických zážitků. Pak jsme ještě chvíli bloumali po tom gigantickém obchodním domě, kde asi nechybí žádná slavná, prestižní světová značka (a každý druhý člověk je Rus), a pak už jsme se jen vydali zpátky na hotel.
V úterý ráno jsme byli už jen brzy ráno převezeni těch pár stovek metrů na letiště a s drobným zdržením, opět kvůli přetíženému dubajskému letišti, jsme vyrazili do Prahy.
 
Postřehy:
  • Bez auta jste v Kataru ztracení…
  • To, že mají opravdu hodně peněz, je vidět na každém kroku. Aktuálně si chystají otevřít nové obrovské mezinárodní letiště, srovnatelné s Dubají, jejich umělý ostrov je snad také větší než ten v Dubaji, dálnice mají 4 pruhy v každém směru, i když by tam stačila klasická okreska.. Jen čekám, kdy ohlásí, že postaví nejvyšší mrakodrap na světě.
  • Kvůli památkám do Kataru nejezděte, v podstatě tam nejsou.
  • Kvůli přírodě do Kataru nejezděte, v podstatě tam není J)
  • Do Kataru jeďte, pokud chcete vidět moderní, rozvíjející se velkoměsto, zažít arabskou kulturu, jet někam, kde ještě není příliš turistů, kvůli nákupům a počasí (v zimním období, přes léto tam bude na chcípnutí).
  • Původní obyvatelé tvoří opravdu malé procento celkového počtu obyvatel. Je tam neuvěřitelně moc Indů a dalších lidí z jihovýchodní Asie, kteří tam pracují. Opravdu je tam až přezaměstnanost, všude jsou uklízeči, dělníci, na veřejném WC jsou dva lidi, kteří po použití záchodu a umyvadla okamžitě nastoupí a začnou vše umývat.
  • Rozdíly v cenách jsou enormní. Jídlo v Doze stojí o něco více než v Praze, na venkově v místních obchodech jsem kupoval pepsi a nějaké dvoje balené pečivo asi za dvacku.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář