Kuba, druhá část
Sedmý den, ač jsme ještě měli půjčené auto, jsme opět pojali odpočinkově. Dopoledne jsme pouze zajeli podívat se do Varadera, kouknout do obchodů, na trh... Ale nic moc zajímavého jsme nenašli. Nejzajímavější byl asi rum prodávaný v tetrapacku. Odpoledne jsme se už pouze opalovali.
Jih Kuby
Osmý a devátý den jsme byli na organizovaném, dvoudenním výletu na jih Kuby. Výlet začal ukrutně brzy, odjezd byl v 6:20 (v tu dobu se v našem hotelu nešlo nasnídat). Jeli jsme malým autobusem, s asi deseti spoluturisty, kteří všichni byli německy mluvící. Takže náš průvodce vždy řekl celé skupině informace v němčině, potom pouze nám v angličtině. Prvním cílem našeho výletu bylo město, ležící na jižním pobřeží Kuby – Cienfuegos. Tady navštívili dům, kde se vyrábí porcelán, a prošli jsme si moc hezké náměstí, kde zrovna měli sraz nějací pionýři a poslouchali plamenný projev jakéhosi předáka. Potom jsme pokračovali do Trinidadu, nazývaného perlou jihu (zapsaný ve Světovém dědictví UNESCO). 
Trinidad je město, jehož centrum vypadá jako z devatenáctého (možno i ještě pár set let ubrat) století. Nikde žádná auta (pro auta je centrum uzavřeno), pouze koně, všude toulavý psi, uličky s malými stránky, kočičí hlavy, po kterých se velmi špatně chodí... Navštívili jsme tu muzeum, věnované bohaté éře města, které zbohatlo z cukrové třtiny a bar, kde jsme ochutnali místní specialitu – koktejl s medem (mimochodem výborný). Následně jsme přejeli k našemu ubytování pro tuto noc, hotelu, umístěném přímo na pláži, pár kilometrů od Trinidadu. Hotel byl tříhvězdičkový, takže oproti naší pětihvězdičkové Playa Alameda docela rozdíl.
Druhý den tohoto výletu bylo na programu trochu přírody. Nejdříve krátká zastávka u bývalých plantáží s cukrovou třtinou, kde se tyčí vysoká věž, která sloužila k buzerování otroků, kteří zde makali. Potom to bylo údolí Banao s vodopádem, bujnou vegetací i faunou. Na místo jsme nedojeli v našem malém autobuse, ale přesedli jsme na tradičnější způsob přepravy pro běžné kubánce – na korbu mohutného sovětského nákladního auta. 
Cesta nebyla dlouhá na vzdálenost, řidič ale byl hodný a rozhodl se, že nás nevydrncá z podoby, proto jsme jeli docela dlouho. V údolí jsme potom skupinově šli k vodopádu (který bych spíše nazval vodou, valící se přes větší šutry) a dostali jsme podrobný výklad o již zmíněné fauně a flóře, včetně praktických ukázek v podobě mnoha kousanců od nějakého hmyzu, která si především Martí z této lokality odnesla. Po velmi dobrém obědě servírovaném venku jsme pokračovali již naším autobusem do Santa Clary, město Che Guevary, které jsme však již navštívili, když jsme měli půjčené auto. Podívali jsme na dvě místa – muzeum obrněného vlaku a památníku (kde jsme už byli). Muzeum obrněného vlaku je vlak, který na tomto místě vykolejil Che se svojí družinou vojáků. Vlak převážel vládní vojáky a zbraně na podporu boje proti revoluci. Na druhém místě, u památníku, jsme na rozdíl od první návštěvy zavítali také do muzea, které je věnováno Che Guevarovi a jsou zde také jeho ostatky. Potom už jsme nabrali směr Varadero.
Havana
Desátý, poslední celý den jsme měli zakoupený druhý organizovaný zájezd – Havana Especial, návštěvu hlavního města doplněnou o večerní program v podobě slavného kabaretu Tropicana. Průvodcem na tomto zájezdu byla neuvěřitelně energická, ukecaná kubánka asijského původu, která nám svým optimismem (obzvláště ve spojení s Kubou a jejím režimem) postupně začala trochu lézt na nervy. Nicméně výlet začal velmi dobře, zastávkou na místě vyhlášeném svojí pinacoladou, která byla opravdu vynikající.
V Havaně jsme nejdříve zastavili u asi hlavního symbolu města, budovy kapitolu, která je kopií toho ve Washingtonu. 
Následně jsme přejeli do Nového města, na Náměstí revoluce, kde nám průvodkyně hrdě oznamovala, že zde byl uskutečněn Guinessův rekord – nejdelší nepřerušený projev v historii. Kdo rekord vytvořil je asi zbytečné zmiňovat :-) Po zastávce na oběd jsme se konečně dostali do historického centra města, kde jsme udělali krátký okruh a následně jsme v hotelu, ve kterém bydlel Hemingway, dostali na hodinku a něco volno. To jsme využili k hledání dalšího místa spojeného s Hemingwayem – slavného baru La Bodegita del Medio, kde popíjel Mojito, což jsme samozřejmě také museli vyzkoušet. V pět hodin jsme se přesunuli do hotelu Liberta del Cuba (mimochodem moc pěkný hotel s překrásným výhledem na město), kde jsme měli nesmyslně dlouhý čas do devíti hodin pro večeři, hygienu a převléknutí se před Tropicanou. Fakt ale, že jsme pro tyto úkony sdíleli pokoj po šesti lidech, takže z toho důvodu bylo třeba času trochu více.
Na slavnou show jsme vyrazili na devátou. Na působivé, pod širým nebem umístěné scéně jsme byli posazeni na ne zrovna nejlepší místa, úplně z boku jeviště, ale potom jsme zjistili, že tanečnice jsou doslova ze všech stran, takže to ani tolik nevadilo. Show byla pěkná, bohaté (a to je velmi slabé slovo) kostýmy, střídající se taneční styly, mezitím různé vložky typu neuvěřitelná hadí žena atd. Celou show nám zpříjemňovala láhev Havany, která je v ceně pro čtveřici. Bohužel, v druhé polovině představení začalo pršet, což je pro účinkující dost nebezpečné (mokré, dřevěné pódium), takže nám představení zkrátili a ochudili o některé akrobatické prvky. Pak už jenom dlouhá cesta zpět do hotelu, do kterého jsme přijeli někdy po druhé ráno.
Poslední den a povedená cesta zpět
Poslední den jsme se samozřejmě museli ještě pořádně chytat bronz, což jsme dělali s takovou vervou, že jsme se (hlavně já) ještě připekli. V podvečerních hodinách jsme potom odjeli na letiště a s nepříjemným, asi hodinu a půl dlouhým zpožděním odlétli směr Frankfurt. To ale zdaleka nebyl našim útrapám při zpáteční cestě konec. Když jsme doletěli do Frankfurtu, zjistili jsme, že náš navazující let do Prahy byl zrušen. Takže trochu panika a hledání nějakého informačního stánku Lufthansy, která let zajišťovala. Po mnoha minutách a nachozených kilometrech jsme stánek našli a naštěstí nám byl let přesunut jenom o hodinu. Do toho ovšem ještě začalo pořádně sněžit, takže jsme po 24 hodinách bez spaní sledovali, jak se nám odlet stále posunuje. Nakonec to bylo s další asi hodinou a půl až dvěma hodinami. Těsně před odletem nám ještě bylo letadlo důkladn
ě odmraženo, což byl docela zajímavý zážitek (tak trochu to připomínalo ruční mytí, které je dostupné u větších benzínek). Potom už jsme konečně odlétli a dorazili domů. Jenom malou třešničkou na tomto dortu bylo zastavení celní správou, kdy chtěli vědět, kolik si toho z Kuby vezeme. Nic netušíc, přiznali jsme barvu a řekli pět flašek rumu, načež nám bylo řešeno, že povolený je litr na osobu. Ale vzhledem k tomu, že jsme se přiznali, nám bylo odpuštěno :-)
Postřehy
- V noci je na Kubě opravdu tma. Pouliční osvětlení je dost sporadické. Alespoň si člověk užije hvězdy.
- Vozový park je opravdu fascinující. Ihned se poznají turisté, ti jezdí v relativně nových autech, zejména peugeotech. Potom je zde skupina taxikářů, kteří mají téměř výhradně škodovky (fábie či oktávky). Následují běžní kubánci (ti bohatší), kteří jezdí v rozpadajících se moskvičích či žigulících, no a potom samozřejmě jeden ze symbolů Kuby, vlastníci klasických amerických aut z 50. a 60. let. Tyto auta jsou ve většině případů ve výborném stavu a je radost na ně pohledět. Následují prastaré náklaďáky a rovněž v kontrastu s nimi relativně nové kamiony. Stejný kontrast je mezi autobusy pro běžné kubánce a špičkové autokary pro turisty.
- Kuba je chudá, ale jistým, specifickým způsobem. Například na oblečení se to v podstatě nepozná, chodí oblečeni ve značkách, jaké známe i my (i když to budou pravděpodobně padělky).
- V některých městech je automobilová doprava opravdu na minimální úrovni. Běžným prostředkem přepravy jak lidí, tak zboží je koňský povoz.
- Kubánci žijí na ulici. I v parném dni jich je na ulicích mraky, někteří opravují svoje stařičké auto, jiný jenom tak koukají z otevřených dveří (případně z otvoru, kde by dveře měly být).
- Turismus na Kubě je od toho jejich „normálního“ světa zcela odříznut. Turisté mají svoje zásobování potravinami, vlastní autobusy, auta, do některých turistických oblastí mají dokonce běžní kubánci zakázaný přístup (výjimkou je pochopitelně práce v příslušné lokalitě). Přesto bych řekl, že kvalita jídla je oproti evropským standardům trochu nižší.
- Jednotlivá města se poměrně dost liší. Ta větší mají automobilovou dopravu, semafory, celkem slušné domy, některá menší ale vypadají jako z předminulého století – polorozpadlé domy, špína, koně, v podstatě žádná auta...
- Kubánci jsou strašně ochotní turistům poradit, bohužel většinou za nemalý peníz.
- Jediné billboardy, které jsou na Kubě k vidění, obsahují revolucionářské výroky Fidela, Che Guevary nebo Raula Castra. Případně na nich jsou tváře agentů, kteří byli zajati Spojenými Státy.
- Pravé kubánské koktejly, to znamená ne ty, které dělají v hotelových komplexech, jsou výborné...
